Vztah na bodu mrazu

Asi ti úplně tak neporadím, co dělat, ale každopádně ti poradím, že opravdu největší blbost je zůstávat s někým ze zvyku, navíc v tvém věku. Takže pokud časem zjistíš, že jde už opravdu jen o tohle, tak si vyžeň z hlavy ty bludy, které tě straší, že budeš zase začínat od nuly a budeš zase někoho hledat a na něco si někde s někým zvykat. Nebo bys snad chtěla, aby tě tohle potkalo třeba až za další tři roky, až ti opravdu dojde, že je to vztah jen o zvyku - k ničemu? Začínat od nuly v 25 se ti zdá lepší?
Btw. já začínala od nuly několikrát... naposledy před pár měsíci. A to mi bude 30... takže klid. Potkají tě ještě horší věci, než se rozejít s přítelem a vystěhovat byt.

Já vím, že máš pravdu. Ale jde i o to, že ho prostě mám pořád ráda a trápí mě představa, že je tomu všemu mezi námi konec. Máme taky spoustu společných přátel, podnikáme s nimi výlety, když se rozejdeme, jeden z nás půjde z kola ven, nebudeme se moci vídat všichni, tak jako teď, takže tím ztratím vlastně vše, co mám ráda - (jeho) rodinu, byt, který považuji za domov, nebudu se už tak moci vídat s přáteli, ty naše akce a výlety budou tabu, nebo si prostě neumím představit, jak by to probíhalo s nimi nadále... Je to blbá situace Upřímně úplně nejlepší by pro mě bylo, kdyby to utnul on, to bych věděla, že je prostě konec a nic bych už dále neřešila, ale takhle se v tom nimrám, přemýšlím nad tím pořád a pořád dookola a trápím se tím vším, hlavně těmi následky a tím, co bude pak...

Takže jednoduše řečeno, umíš si představit, že on to utne a vlastně by sis to i přála... to je podle mě jasná odpověď na všechno. Když pomineme byt, kamarády, zážitky, rodinu, a já nevím co, tak to nejdůležitější - ON, pro tebe vlastně zase tolik neznamená.

Pokud už teď ti tak moc připomíná otce, kterého chování se ti nelíbí, tak věř, že dalších x let s ním není nejlepší nápad. Vidím to na mamce, taťka úplně stejný jako děda (mamčin tatík) a ona tím vyloženě trpí.
Pokud si stále rozumíte,nešlo by se rozejít v klidu s tím,že kamarády dál zůstanete? Tak byste se dál mohli stýkat se společnými přáteli a i to odstěhování nábytku bys mohla řeśit postupně a s něčím mu počkat, než si to sežene sám. Pokud i on cítí, že něco není v pořádku, zkus si s ním o tom promluvit, jestli nezvládne být jen kamarád...

Reaguji na petulajz: Podle mě není úplně rozumnej nápad, hledat odpově'd na tvé otázky tady. Každý z diskutujících tady má své životy a své radosti a strasti a do tvých pocitů se nikdo nedokáže zcela vžít. Já jsem se ve 24 rozešel s holkou, se kterou jsem byl v té době 8. rokem a už to mezi námi vypadalo na společnou budoucnost a svatbu. jenže začalase chovat dost nesnesitelně a konfrontačně. tak jsem se s jí rozešel, jenže to prázdno potom bylo horší než její chování. Protože má určitou laťku ve vztahu, pod kterou nechci jít, hledal jsem partnerku dalších pět let. Mnohokrát jsem si po rozchodu říkal, jestli její chování by nebylo snesitelnější než ten pocit prázdnoty, který následoval. Nakonec to ale bylo dobré rozhodnutí.

Reaguji na vilima:

To je právě těžké, já se sama ve svých pocitech nevyznám když mám třeba odpolední a celý týden se tím pádem nevidíme, vždy na něj v práci myslím, chybí mi a těším se na víkend, že se uvidíme a už si v hlavě plánuji, co asi budeme dělat a jelikož se přes tu odpolední nevidíme, tak mu vždy celý týden o pauze volám a aspoň těch pár minut si povídáme, vždy ho ráda slyším... tak si říkám, že asi tak lhostejný mi není? Navíc - existuje vůbec dokonalý vztah? Kolikrát přemýšlím, jestli má vůbec smysl hnát se za nějakým dokonalým chlapem, protože takoví přece neexistují, nebo ano? Asi se vždy najdou vlastnosti, které mi budou na tom daném chlapovi vadit. Já vím, že mi tady nikdo moc neporadíte, já vlastně ani nevím, co chci slyšet, jen jsem měla potřebu se s tím někde svěřit, někomu nezaujatému. Takže vám děkuji za názory...

Samozřejmě že ano. Ale je otázka, jestli ty vlastnosti, které naopak budeš obdivovat a díky kterým ti on bude imponovat a ty si ho budeš vážit, to budou vyvažovat, resp. měly by to převažovat.

Jasně, že žádný není dokonalý...ale, že tam chybí ta intimita a že je spíše chladný, je docela závažný problém, ne? To je fakt jak kamarádi nebo spolubydlící...

Reaguji na morrighan:

Pokusím se s ním ještě jednou promluvit, dát mu najevo, že je to opravdu vážné a budu od něj vyžadovat upřímnost. Snad pochopí, že to myslím vážně no a pokud se nic nezmění...