Vztahovačnost, podezíravost, žárlivost - postihuje stále více žen

Ano, tato doba tomu krásně nahrává. Co si člověk neudělá sám, to nemá, většinou se můžeš spolehnout jen sama na sebe, člověk má strach, že z něj všude jen vytáhnou peníze, nějaká úcta ke druhým lidem a pomoc..to se dneska už nenosí.
Vidím to každý den.

já si myslím že to sedí... jsem taková...

Jojo, máš naprostou pravdu...je to smutné...

a hlavně čím dál víc špatných zkušeností:
"Někdy se člověk stává paranoidním, pokud zjistí, že mu byl partner skutečně nevěrný, či prožil nějaký neúspěch v práci, a trpí utkvělou představou, že se mu lidé za jeho neúspěchy a ponížení smějí za zády,"

Reaguji na Wall-e:
já také asi to máme my ženské v krvi...

článek jsem ještě nečetla, ale taky mám problém s žárlivostí a sebekontrolou...ve svém okolí pozoruju rozvody, milenecké poměry, intriky apod. a v televizi toho je snad taky víc Navíc přítel se na začátku vztahu poohlížel ještě jinde, takže od té doby jsem pořád taková nejistá. Nikdy jsem nebyla hysterická žárlivka to většinou já jsem byla ta, co byla kontrolovaná a stíhaná. Snažím se být nad věcí, ale někdy se holt nedaří. Přítel se mě taky snaží různými způsoby uklidnit a přesvědčit, že jsem pro něj jediná..gesta, slova, činy..pravidelně volá, píše, když nejsme spolu..občas přiveze nějaký ten dáreček, je všímavý..plánuje budoucnost, ale mě prostě občas "rupne v kouli" a nejradši bych se mu nabourala do hlavy, abych viděla, jestli to je opravdu tak...Stačí se setkat s nějakou známou, která je ve vztahu, kde jsou nevěrní oba, lžou si a společně si hrají na velkou lásku a hned jsem zase podezíravá..pf.

tak já veřím, dokud to kdokoliv neposere a zatím se to vyplácí, mám okolo sebe lidi, o kterých nepochybuju a dělám i pro ostatní to, co je v mých silách. Dle mě se to nosí, resp. mělo by se. Nepátrám, nepodezírám, tím si fakt nehodlám krátit život. Na depky není čas, jsme tady jen jednou

no právě..dokud to neposral, tak bych za něj dala ruku do ohně..a za jednu bývalou kamarádku taky..ale mně se to zas tak nevyplatilo

Reaguji na Tifi:
Naprosto tě chápu, jsem v podobné situaci ale asi je to tím, že pokud se to "neposere", jak psala Amnesia, tak je to ok. Ale pokud se něco stane a člověk přestaně věřit a důvěřovat, je to špatné...a v dnešní době je spoustu nevěr...takže se pak tomuto chování u žen (ale pozor i u mužů) nedivím...

Mám to ve vztahu úplně stejně Přítel je úplně úžasný, ale jedna nemilá zkušenost (ne přímo nevěra) mě tak srazila, že se to táhne celým vztahem a já nejsem schopna se s tím vyrovnat. Nastartovalo to podezíravost a žárlivost (kterou ale skrývám) a už to není tak veselé a uvolněné, jako dřív. Moc mě to mrzí, snažím se s tím něco dělat, ale nedaří se... no a ty zprávy o nevěrách, rozvodech, ideálech apod. mi taky moc nepřidávají. Dřív jsem byla úplně jiná, dneska jsem až moc vztahovačná. Myslím na to každý den, co se to děje, uklidňuji se tím, že je to asi nějaké špatné období, které snad zase brzo přejde. Trvá to víc než půl roku.

Mám to úplně stejně.

Doba je špatná, kolikrát jsem se o tom bavila i s našima (mamka 57, taťka 69 let) a i přesto, že jsou oba o dost mladší tělem i duší, tak kroutí hlavou, co se dnes děje. Mamka mi říkala, že ona nikdy netrpěla komplexem z malých prsou a dnes na tom pomalu "stojí svět". Taťka zase neměl jiného koníčka než rybaření, nějaké vysedávání v hospodě a chození po barech, jako to dělá velká spousta dnešních chlapů, by ho ani nenapadlo, měl totiž povinnosti i doma.

Já mám bohužel spoustu špatných zkušeností, nemám a ani nemůžu mít opravdové nejlepší kamarádky, protože už ženským nevěřím. Měla jsem 3 kamarádky a všechny mi ublížily, bohužel vše díky chlapům.

A chlapům nevěřím, protože jsou nevěrníci, takže jsem nedůvěřivá a žárlivá

Tak já se přiznám, že jsem taky taková...nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, možná někde "mezi". Raděj si budu dávat pozor, než být pak za tu, která naletěla. On si to přítel na začátku vztahu udělal tak trochu, nebo spíš trochu více, sám. Plus ještě špatné zkušenosti z předchozích vztahů. Lidem moc nevěřím, hodně si jich hraje na skvělé kamarády a pak se z nich vyklubou s*ině. Stejně tak když to vidím kolem sebe, jak si kluci, ale i holky, hrají na skvělé partnery/ky a přitom za zády podvádějí.

Dobu dělají lidé. A mezi ty lidi patříte i vy.
Moc si to všechno berete.

Snažím se přijít na to, jak znovu důvěřovat. Přítel mi taky stále dává najevo, jak mě miluje, říká mi, že jsem navždy jeho jediná, dává si záležet, abych s ním byla šťastná, ví že mě trápí, že mě kdysi zklamal. Já to mám ale pořád někde vzadu v hlavě a nemůžu zapomenout... i když strašně moc chci, pořád mě to straší a nedovolí být uvolněná a šťastná.

teda já takový problém nemám, nevěru jsem zažila, ale že bych kvůli tomu začala být v novém vztahu paranoidní, žárlivá nebo podezíravá? To opravdu ne. Sice ty články o tom, jak je nepřirozené být monogamní, jak je nevěra naprosto normální, člověku moc nepřidají, ale nijak mě to nenahlodává.