Zamilovanost - ano/ne?

Ono s tou zamilovanosťou je to tak... Ak si zamilovaná vidíš partnera cez"ružové okuliare" prehliadaš jeho chyby všetko je mega úžasné, chlapec je najdokonalejší na svete proste si ho idealizuješ. Pravá láska nastáva keď prestaneš byť zamilovaná keď vidíš partnera aj s chybami a máš ho stále rada. Na tvoju otázku čo je láska neviem správne odpovedať. Prirovnala by som to k opitosti. Je to úžasný pocit povznesenosti je to ako keby si lietala veľmi vysoko. Bohu žiaľ kto vysoko lieta hlboko padá. Preto láska(odmietnutie alebo vytriezvenie z nej) ku... boli. Láska je najkrajší a zároveň najhnusnejší pocit v živote. Na tvoju otázku či som bola niekedy vo vztahu bez zamilovanosti. Áno s byvalím. Nemala som o ňom skreslene predstavy ktoré by som mala vďaka zamilovanosti ale mala som ho rada aký bol.

Já bych do vztahu, aniž bych byla zamilovaná, asi nešla. Potřebuju cítit ten pocit, že jsem v tom až po uši, že toho chlapa opravdu chci, že v tom lítám, prostě že je tam ta chemie, že to funguje. Párkrát se mi stalo, že jsem toto necítila, ale ten kluk byl moc fajn, tak jsem si říkala, nevadí, že do něj nejsem blázen, zkusím to s ním. Ale po pár schůzkách jsem začínala mít pochybnosti - co když to není to, co hledám? Co když ta nedostavující se chemie a přitažlivost znamená, že prostě není pro mě, že z toho nakonec nic nebude? Tyto pochybnosti mě vždy donutily už po chvíli vycouvat a když se ohlédnu zpátky, udělala jsem dobře, protože se z nich časem vyklubali ne moc perspektivní jedinci. Tím nechci říct, že zamilovanost zaručuje budoucí úspěch, to určitě ne ale třeba s nynějším partnerem jsem přes dva roky a máme i bouřlivé období, ale zároveň si myslím, že náš vztah je pevný a perspektivní a začalo to právě tak, že jsem v tom na začátku byla až po uši.
Zamilovanost bohužel vždy časem odezní, ale to neznamená konec člověk se musí snažit, aby byl vztah i nadále hezký, i bez těch motýlků v břiše. Musí vymýšlet nové věci, společné plány na volný čas, prostě se o ten vztah starat, aby nezevšedněl Nemá smysl dobrého partnera "odkopnout" kvůli tomu, že odezněla zamilovanost a hledat nového, sice to s tím novým bude všechno zase vzrušující a hezké, ale zanedlouho to dopadne stejně, jako s tím předchozím. Ta zamilovanost prostě zmizí vždy a tak je třeba dívat se hlavně na kvality toho člověka a přemýšlet, jestli to s ním má budoucnost

Na to budou asi rozdílné názory. Mně zase přijde, že když jsem byla takto bláznivě zamilovaná, byli to pro mne naprosto nevhodní partneři a láska z toho nebyla. Ale jako určitá chemie ve smyslu přitažlivosti a vášně tam musí být. Ale zamilovanost vidím jako takové to zblbnutí tou osobou Takže ano, šla jsem do vztahu bez zamilovanosti a nelituji. Ona pak i přišla časem trochu v jiné formě Že sice znám ty partnerovi nedostatky, ale jsem z něj paf. Ale nikdy to nemá dlouhé trvání a střídá se to. No, shrnula bych to, že zamilovanost vůbec není podstatná, spíš bych dala na to, jestli se v přítomnosti toho člověka cítím příjemně.

Já mám zamilovanost spojenou s fyzickou přitažlivostí. Takže pokud nejsem zamilovaná hned od začátku, tak mě ten dotyčný nepřitahuje jako chlap a nedokážu si představit, že bych s ním šla do vztahu. Jak tu psaly holky, jsou to částečně i ty růžový brýle, ve kterých vidíme partnera jako toho největšího nabíječe pod sluncem, ale ty většinou zákonitě odpadnou a budto se "smíříme" s tím, co před námi ve skutečnosti stojí a oblíbíme si ho, anebo jen kroutíme hlavou a jdeme zas o dům dál.. Přijde mi, že většina holek má sklony si toho partnera zamilovat takovýho, jaký je i se všema chybama a tomu se asi říká ta pravá "láska". Já to štěstí bohužel ještě neměla.. Občas mě to ale štve, protože jsem schopná se "zabouchnout" hned po prvním rande a po pár měsících se nestačím divit s kým jsem to ve skutečnosti chodila..