Nebudu první ani poslední, což dává tak trochu naději, že se to dá zvládnout. Stalo se to asi takhle: po třech letech jsme se s přítelem neuměli dospěle vyrovnat s tím, že ne vždy je všechno růžové, a rozešli jsme se. Pak přišel půlrok střídavé ignorace, střídavých proseb, nejdřív nechtěl on, pak jsem nechtěla já, pár opileckých postelových čísel... nesuďte, znáte to taky. Pak jsme to začali řešit trochu koncepčně a po dvou měsících nezávazného randění jsme to dali znova dohromady.
Je to dva roky a je to lepší, než to kdy bylo. Oba jsme hodně dospěli (věk pro zajímavost 29 a 30), sestěhovali jsme se, plánujeme společnou budoucnost. Naučili jsme se komunikovat. Návratu nelituju, vím, že to má smysl.
A teď tedy k jádru pudla. Před rokem jsem se na jedné akci od přítelova neopatrného kamaráda dozvěděla, že během toho půlroku udržoval vztah ještě s jednou slečnou. Totálně mě to sebralo. Podle všeho se se mnou tenkrát rozešel už ve chvíli, kdy věděl, že bude mít případně kam přeskočit a s ní to ukončil zase až ve chvíli, kdy jsme si definitivně řekli, že začneme znova. To mě ponižuje. Udeřila jsem na něj, "vztah" přiznal, jakýkoli pochybení ale odmítl. Oficiálně jsme spolu nebyli, kdyby to bylo možný právnicky rozebrat asi by vyhrál.
Mluvili jsme o tom hodně, nakonec se omluvil, uzavřeli jsme to. Jenže já od té doby nefunguju tak, jako předtím. Jsou měsíce, kdy si na nic ani nevzpomenu. A pak se někde něco sepne, on si třeba s někým píše a culí se u toho, jak kuba na jelito, a mě začne bušit srdce jak o život, v hlavě hrozný scénáře. Pozná to na mě, museli jsme o tom pak mluvit vážně hodně, tak hodně, že teď už je to protivný. Jeho postoj k tomuhle problému se změnil od "to společně zvládnem, dokážu ti, že to byla minulost, sám jsem si vědomej svý blbosti" k "víš co, to už je tvůj problém, já dělal všechno, co jsem mohl, už o tom nechci slyšet". A já ho chápu. Vážně za ty dva roky neudělal jedinou věc, kterou bych mu mohla vytknout. Změnil se z nerozhodného puberťáka, co se bojí závazků, v rozumného chlapa, co nám vybírá byt ke společnému životu. A já mám stejně občas pocit, že mi něco tají, že mi neříká všechno.
Už nevím, co se sebou dál dělat, jak tyhle záchvaty zastavit. Už ho s tím nechci otravovat, protože to vlastně už ani mě nedává smysl. Začalo to mít už ten destruktivní účinek, kdy přede mnou v podstatě přestal vyslovovat ženský jména, což se kruhem vrací k tomu, že je mi pak úzko, když zjistím, že třeba mívá s někým pravidelný obědy, nebo, že začal spolupracovat na nějakém projektu s bývalou spolužačkou a bojí se mi o tom vůbec zmínit.
Máte někdo nějakou vlastní zkušenost?
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Žárlivost, nedůvěra a všechny jejich kamarádky
Poslat SZReaguji na vilima:
Cituji vilima: Ještě musím zapracovat teda na odstranění toho nádechu.
Já to z drtivé většiny ukočíruji, jsou to jen vyjímky, já mám šílený strach z nevěry asi z toho důvodu, že prostě když spolu spíme, není to nikdy takové to, že na sebe skočíme, začneme se líbat a strháváme ze sebe oblečení... a ta představa, že s jinou by tohle dělal.... To prostě ne 
Cituji cattherine: představa, že s jinou by tohle dělal....
když tě začínají ovládat představy tohoto typu, pomáhá zatřást hlavou a prostě tu představu vytřást 
je to komické, ale celkem to funguje. Prostě nenechat se rozhodit za žádnou cenu, ani že budeš třást hlavou uprostřed náměstí.
Reaguji na vilima: Děkuju, už jsem to i zkusila Kdyby to někdy nestačilo, jednu si vlepím 
Reaguji na cattherine: Jinak stará známá věc - co ještě pomáhá všeobecně na dobrý pocit ze sebe samotné, je samozřejmě cvičení a sport. 
Reaguji na cattherine: Já tě chápu, protože jsem byla dřív také taková. Hodně mě lidi zklamali a stáhla jsem se do sebe, byla jsem i docela chladná a hodně hrdá, ale zjistila jsem, že tudy cesta k lidem nevede. Ono totiž ten druhý si nezaslouží, aby se k němu někdo choval na základě špatných zkušeností a předvídat. To je život ve strachu. Člověk musí do toho skočit. Neříkám, že by se neměl používat mozek, to ne, ale čím méně budeš nad tím přemýšlet, tím ti bude lépe. Prostě žít a život ti něco přinese.. třeba k tomu nedojdeš teď, ale později. Neříkám, aby si někdo nechal s...t na hlavu to ne, ale když budou lidé odměření a pořád někoho podezírat, že by nás mohl zklamat, tak bude mezi lidmi napětí. Už teď má spousta lidí problém lidi milovat a říkat jim to. city jsou projevem slabosti apod. nevím, co se stalo s tvým těhotenstvím, ale pokud si to přejete, tak tomu věř.
Já také pálila mosty a některé věci jsem si vyložila nejvíc katastroficky, ale nikdo není dokonalý. Bylo období, kdy jsem spálila mosty a zjistila jsem, že najednou nemám nikoho a ta samota byla snad ještě horší ( i když patřím mezi lidi, co se umí zabavit svýma věcma) Já se zase naučila být dost tolerantní člověk a brát lidi jací jsou, ale málokdo zkousne zase mě, což není fér
Cituji Frederique: ale málokdo zkousne zase mě, což není fér
Někdy lidem vadí, že je člověk silná osobnost, což z Tebe i příspěvků čiší
Dřív jsem také taková byla, vlastně ještě rok zpět, ale pak přišly nějaké rány, traumata, změna práce, odchod spousty lidí, které jsem měla ráda, změna bydliště, podraz dobré kamarádky, vypekl mě jeden chlap... Pak to, že jsem celý rok usínala s tím, že asi po mně můj nový partner netouží (však víš, mé deníčky)... a nakonec odhalím, že snad každý den jen číhal na to, až zalezu do postele a usnu, aby on mohl u počítače... S tímto pořád nejsem vypořádaná, nejde o to, co dělal, to je normální, ale o ten princip... a snažím se mu to nějak v sobě odpustit, nemyslet na to... a pár týdnů na to samovolný potrat a já byla na hromadě.. Ted se dávám do kupy a i mi pomáhá, že nejsem jediný člověk s takovými myšlenkami.... Nejvíc mě fakt štve, že rozum mi stále říká to, co píšeš, že je k ničemu na takové věci myslet... Jenže je to silnější než já a ono se mi to do hlavy vkrádá samo... Ale doufám, že když se budu snažit, časem se to zlepší 
Děkuju Ti.
Cituji cattherine: nejde o to, co dělal, to je normální, ale o ten princip... a snažím se mu to nějak v sobě odpustit, nemyslet na to
znám, znám 
Reaguji na cattherine:
Tak také nejsem úplně silná, ale je pravda, že se snažím lidi povzbudit. Já nejsem ten typ, že si dva sednou a začnou si zoufat, jak je to a ono nefér. Nemá to smysl, akorát se člověk dostane do větší deprese. Spíš jsem se naučila od lidí příliš neočekávat, protože, když má člověk nějaká očekávání, tak ho to potom zklame. Také jsem si prošla vztahy, kdy jsem zjistila, že jsem v určité chvíli byla za blbce a musela jsem se naučit odpustit. Člověk by pak měl vzpomínat jen na to hezké, ale hodně lidí myslí jen na ty špatné věci. Je to i s city, očekáváme, že nás lidé budou milovat, ale neuvědomujeme si, že nás mohou milovat, ale na x způsobů a ani jeden neznamená, že je špatně..no je to debata na dlouho a já jsem filozof Každopádně žít s druhým a ještě s chlapem, to chce hodně energie a nadhledu Někteří muži svou partnerku cíleně shazují, aby nebyla sebevědomá apod., ale pak to chce chlapa, co nemá mindráky, ale velké ruce a objetí, případně to vypouštět no..
Hlavně se snaž být co nejvíce v klidu.
