35+ bez partnera, bez dětí...

Nevím, proč je pro některé tak nepochopitelné, že jsou ženy, které po dítěti opravdu netouží, a i bez dítěte žijí spokojený a pro ně plnohodnotný život. Žena, která touhu po dítěti
necítí, tak jí představa dětských ručiček ovinutých kolem krku, dětské usměvy... nechybí, nedojímají a nemá pocit, že v životě o něco přichází, že to se nedá ničím nahradit....

oskarovaa
Z tvých vložených slov cítím jen hořkost a smutek. Štěstí považuješ v libosti jídla, spánku a výletování...a to snad nelze s milovaným dítkem? Mě je přes čtyřicet a představ si plácat bábovičky na pískovišti, provádím zcela ráda a bez "uštvanéhu výrazu." S jeden a půlročním dítětem najeto Šumavou na kole, mnoho kilometrů. Výlety na kole, vláčkem, autem či autobusem prostě prožíváme ve třech, ne ve dvou dospělých osobách a představ si, jde to, samozřejmě musíme se přizpůsobit, ale bez nějakých hrozných změn. A to máme každý z nás i čas pro své koníčky. Byla jsme s manžílkem o prodlouženém víkendu v Belgii bez našeho milovaného dítka. Bylo to krásné, historie města, výroba belgické čokolády,ňam, ňam, já samozřejmě obchůdky a má slabost pro kabelky. I přesto mě to táhlo domů a vím, že příště jedeme ve třech. Udělám si čas i pro sebe, zajít ke kadeřnici, kosmetičce, sauny,sportovat. Někdy čas i pro Omlázko. Je pravdou, že před zrcadlem není tolik času k prohlížení a zkoumání vlastního těla a také neřeším plastické operace, prostě není na to čas. A s dechem vystačím také, možná, že i lépe než ve dvaceti letech.

to sarra
jaká hořkost a smutek? jen realita. Jasně, že ve čtyřiceti můžeš zvládat jízdy s dítětem po Šumavě a mateřství ti upřímně přeji. Mít dítě je dar a to, co prožíváš, je krásné v každém věku.
Ale téma je 35 let a bez partnera, bez dětí - k tomu se vyjadřuji. Upozorňuji ženy kolem 30 a víc, že na rozdíl od mužů, kteří nemusejí spěchat a mohou mít dítě třebas v šedesáti, u nás je to jiné.
A faktem je taky, že ve dvaceti se rodí prostě snáz, protože tělo je pružné, což je důležité pro poslední část porodu. Sama jsem rodila pozdě, vím, o čem mluvím. Přicházela jsem o děti, takže k prvnímu porodu jsem se dopracovala až daleko po třicítce.
Možná trochu hořkosti v tom je, anžto již vím, co to je mít doma ve svém věku doma dva puberťáky, to je něco jiného, než ve čtyřiceti, to mi věř. Na srazu spolužáků letos měly spolužačky děti kolem třiceti let a já jediná kolem dvaceti let.
Nelituji se, jsem ráda, že mi děti osud nadělil, jen předávám zkušenost a sděluji fakta.

A to Adka - že ta doba, kdy se vybírali ženiši a lidé se brali bez zamilování, už je pryč? No, ono jít ve vztahu je za hlasem srdce, to je dobré tak ve dvaceti, ale když hledáš partnera ve třiceti, tak nedoporučuji počítat s tím, že náhle udeří blesk z čistého nebe a přijede princ na bílém koni a budete se milovat až do smrti
žena musí taky trochu přemýšlet a uvažovat (neříkám tím kalkulovat!), láska a zamilování není zárukou ničeho, to většinou do dvou let přechází; důležité jsou spíš společné naladění na stejnou vlnu, jestli si rozumíte a přitahujete se, taky je důležité, aby ti partner voněl (neodpuzoval tě), zda je spolehlivý a mohl by ti být oporou (protože příjdou chvíle, kdy na něm budeš závislá - třebas po porodu) atd.
Lidé, kteří se berou z úžasné lásky, se často za čas rychle rozvádějí; když láska vyprchá, tak najednou vidí, že nemají nic dalšího společného. Proto vnést do vztahu trochu rozumu neškodí. Po létech společného soužití uvidíš, že se ve vztahu vyvinula jiná láska, jak říká Janáček v Jenůfě - "ta větší, co Pánbůh s ní spokojen". Přeji všem, ať to vyjde.

Štěstí, které jedny nacházejí v tom, že mají děti, a druhé v tom, že je nemají, je obojí štěstí závislé na vnějších okolnostech.
Každý si dělá život jak chce, ale oba póly jsou stejně nesvobodné.

I ty děti jednou odejdou z domu, a co pak, když je pro ženu smyslem života "jen" mateřství?
Pak neumí žít sama, a hroutí se, a je závislá na dětech a mluví jim do života...a tady vznikají ty protivné tchýně.

Je lépe být šťastná sama o sobě, sama se sebou, nepodmiňovat to dětmi, dovolenou, svobodou, párty, přáteli... a pak je celkem jedno, jestli s dětmi nebo bez.
Všechny tyhle věci mohou pomáhat realizovat náš pocit svobody a štěstí. Ale to musí primárně existovat v nás, bez ohledu na to, koho máme kolem sebe.
Stejně tak šťastná bůže být žena s dětmi i bez. Vůbec bych to nespojovala.

S Venuší naproto souhlasím ! deti by se nemely stat smyslem zivota. ne jedinnym...
moje mamka - je ji 54 a nevi co s zivotem -my se segrou jiz davno z domu,konicky nemá, s tatou už nic neni,kamaradky znamý nemá... dokonce mi rekla ze kdyby moje sestra ted nemela dite ze by snad zivot ukoncila - ze nevidi smysl dalsiho ziti
moje sestra na tom byla podobne ale ted co ma dite je ve svem zivlu - ma smysl zivota....
Obe dve me nechapou ze tvrdim ze nevim zda vubec chci nekdy deti, protoze jsem tak spokojena a stastna...hmmm....dite musi prijit z touhy - chtela bych ho jednou mit - ale pokud ta touha neprijde....asi zustanu bezdetna a je mozne ze treba v 50 budu litovat...?

Nemohu s Tebou souhlasit. Perfektního chlapa potkáš bez ohledu na věk, mám spoustu lidí ve svém okolí, kteří jsou toho důkazem. Tvé příspěvky se mi zdají strašně usměvné, mám z nich pocit, že co člověk nestihne před třicítkou už je pak ztracené, že by měl člověk slevit ze svých požadavků, nečekat, že potká lásku ...

Taky mám takový pocit, je mi 24 let a z jejích příspěvků mám pocit, že za 6 let bych měla brát jakéhokoli chlapa (pokud nezůstanu s tím svým), jakékoli přátelé, jakoukoli práci, protože už jsem přeci zralá do šrotu a nemám právo už od života nic chtít

a nejenom chlapa, ale určitě stihnout tolik dětí, kolik si od života přeješ, jelikož po třicítce jsi už za zenitem..nevrhlá, podrážděná, uštvaná....brrr, radši budu stále v životě tím optimistou a naivní idealistou....promiň. Hodně štěstí.

MiniLin
já sice nechápu, jaký je rozdíl mít doma puberťáka ve 45 letech či po padesátce, možná až tomu tak bude, hodím do sem do diskuze. Já osobně ze své zkušenosti mohu jen sepsat pozivní dopady na pozdější těhotenství a mateřství. Prozatím. A také mohu srovnávat, mé první dítko jsem měla 21 letech. Jinak se sousedy na záhradce společně grilujeme každý víkend, aniž bych se plně věnovala svému dítku, jelikož je v obložení starších dětí.

sarra

Ty jsi jasný důkaz, že nejde o věk, ale přístup k životu. Věřím tomu, že ty budeš "mladá" ještě v 70. Naopak jsou lidé, kteří jsou "staří" už ve 20 a pak je fuk, jestli mají doma puberťáka v 30 nebo 60.

to Venuše: "Štěstí, které jedny nacházejí v tom, že mají děti, a druhé v tom, že je nemají, je obojí štěstí závislé na vnějších okolnostech.
Každý si dělá život jak chce, ale oba póly jsou stejně nesvobodné.
I ty děti jednou odejdou z domu, a co pak, když je pro ženu smyslem života "jen" mateřství?
Pak neumí žít sama, a hroutí se, a je závislá na dětech a mluví jim do života...a tady vznikají ty protivné tchýně..!

Myslím, že se pokoušíš filosofovat, ale moc tomu nerozumím (oba póly jsou stejně nesvobodné? - o jaké svobodě mluvíš?). Vím přitom z diskuse o panické atace, že sama děti máš.... A to ženy nemají raději mít děti . preventivně - aby se po jejich odchodu nezhroutily Mateřství je smyslem života v určité životní etapě, pak se zase soustředíme na sebe.
Já se vyjadřuji k tématu "35 let, bez dětí a bez partnera". Vím jedno - mnohé ženy, které dlouho odmítají mít děti, se kolem čtyřicítky najednou na poslední možnost mít dítě upnou přímo fanaticky - kdo neví, co je to nenaplněné mateřství, neví nic. To pak ženy sužuje léta, je to skoro posedlost a obětují tomu vše. Tak to je, nemá cenu říkat, že ne.
Já jsem tyto ženy potkávala v čekárně v Podolí a vyslechla jsem si řadu osudů a marných snah.
Proto zde říkám - v dobrém - že je lépe nehnat to až do této krajnosti - když to nemusí být.
Kdo má dítě v pozdním věku, tak je jistě štastný a spokojený, jen upozorňuji na to, že ve čtyřiceti s dítětem omládneme, ale v 55 s puberťákem prudce zestárneme. Je to fakt, přežít se to dá, taky záleží na dítěti...
Nevyjadřuji se k tématu "je nutné mít dítě? To přece není povinost?" - pokud tu takové někde je - a argument, že nás naše děti třebas opustí a že zůstaneme samy stejně jako bezdětné, neberu. Jednak jdu dětem příkladem v péči o mé rodiče a jednak, i kdyby mě na stáří opustily, budu stejně šťastná, protože v nich hodlám pokračovat - jsou krev mé krve a činí mě vlastně nesmrtelnou. Jakoby tu dílek ze mne i po smrti zůstal.
A jak si zařídíme život po odchodu dětí, to už je úplně jiné téma.
Dnes, kdy se lidé berou většinou z horoucí lásky, se 50 % manželství rozvádí. Proto se nebojím doporučit zralejším ženám - těm k tématu 35 (ne dvacetiletým) trochu rozumu a nadhledu při výběru partnera - důležitá je spolehlivost a opora, protože tu pak budete potřebovat (v jistých životních situacích).
Good luck!

Nesvoboda je závislost. Na čemkoliv. Na dětech, na postavě, na práci, prostě na všem, čemu připisujeme takovou váhu, že si myslíme, že jen s tím budeme šťastní.
Pokud moje štěstí závisí na tom, jestli budu mít děti, pak vyjadřuji svou hodnotu skrze děti. Místo dětí si můžeš dosadit cokoliv.
Děti neslouží k tomu, aby byly něčím, co nás jediné udělá šťastnými.

Jednoduše řečeno, pokud své štěstí stavím na něčem mimo sebe, nikdy vlastně šťastná nebudu. Protože vše je pomíjivé a mění se.

Ženy se nebudou řídit podle toho, co si myslím já. Ale rozhodně když má někdo tendenci se upínat na cokoliv, mají s tou změnou (v tomto případě odchodem dětí) pak docela problémy.

Lidé se často upínají k věcem a situacím.
"Až budu mít VŠ (nebo děti, peníze, manžela, auto...doplň cokoliv), budu opravdu šťastná."
Ve skutečnosti pocit štěstí nenalezneme v tom, co vlastníme, co nám patří, co je blízko nás, ale jedině v sobě.
To není ani tak můj výmysl, jen vyjadřuji staré pravdy, které jsem i já sama mohla na sobě poznat.

to Venuše: "Nesvoboda je závislost. Na čemkoliv. Na dětech, na postavě, na práci, prostě na všem, čemu připisujeme takovou váhu, že si myslíme, že jen s tím budeme šťastní.
Pokud moje štěstí závisí na tom, jestli budu mít děti, pak vyjadřuji svou hodnotu skrze děti. Místo dětí si můžeš dosadit cokoliv.
Děti neslouží k tomu, aby byly něčím, co nás jediné udělá šťastnými."

Nevšimla jsem si, že bych někde mluvila o štěstí či tvrdila, že jedině děti přinesou ženám štěstí atd. A dál už na to nebudu reagovat, protože tyto rozplizlé, filozofující úvahy o svobodě a štěstí nikam nevedou a především nejsou k tématu.

Já předpokládám, že to píši vám, těm kolem 35 let, bez partnera a bez dětí. Ono se to jinak posuzuje, když je člověku dvacet, a jinak se na to dívají ty, které již děti mají.
Jsme tisíce let geneticky předurčené k reprodukci. Život se tisíce let odvíjí stále ve stejném rytmu: dětství-učení; mladý věk - partnerství a plození dětí; střední věk - výchova dětí a práce; stáří - smrt. Tak to prostě je a změny v dnešní době jsou jen vnějšková záležitost.
Dnes ženy těhotenství odkládají, protože mohou, ale já je upozornˇuji a to, že člověku není pořád dvacet, třicet, že kolem padesátky budou už unavené a budou hůř snášet pubertu dětí. Taky starší rodiče mohou spíš onemocnět a zemřít a dítě přitom potřebuje soustavnou péči patnáct, spíše dvacet let.
Už to uzavřu, píšu vám, těm které jsou kolem 35 let, bez partnera a dětí - doporučuji vzít rozum do hrsti a neohlížet se na nějaké romantické sny. Nebudu se opakovat, přečtěte si mé příspěvky výše a pokud chcete partnera a dítě, tak buďte realistky. Ne, tím nemyslím vzít si prvního, který se namane, ale ujasněte si priority a pak se rozhodněte tak či onak a za rozhodnutím si stůjte, nepochybujte.
Ať to vyjde!

oskarovaa

Nezlob se, ale mě teda se svým životem moc spokojená nepřipadáš. Děláš jako by to nejlepší měl člověk za sebou jakmile je mu 30 a pak by žena měla roztáhnout nohy před kýmkoli (bez ohledu na city, hlavně, že má spermie a práci), protože si přeci už nemůže vybírat. Nechci být zlá, ale vcelku z tebe ještě cítím tu "komunistickou výchovu" - žena je tu od toho, aby rodila děti, žádná láska, žádné velké city, žádná svobodná volba...
Tak trošku optimismu do toho života!