26 let a bez přítele

Tak tak. Já když vzpomínám, tak první vztah jsem měla ve 20ti

zaručený způsob, jak jít na rande , ale mezi tou spoustou úchyláků je potřeba hooodně přebírat ..takže těžko říct, chlapa do cesty to přivane, ale zda toho správného, to si nejsem zrovna jistá.. Spíš tam být registrovaná, jen tak si psát a možná ti náhodou někdo padne do oka..

nečekej na pana dokonalého - takový není a ber kluka, co bude jakž takž...ono ze začátku třeba vidíš jen ty chyby a za chvíli až ho poznáš se zamiluješ do něj a ani nebudeš vědět jak...rozejít se můžeš vždycky...přijde mi, že někdo je s někým párkrát, ani ho nezná a hned to zavrhne, zkus s někým randit třeba i měsíc a pak dělej závěry, samozřejmě pokud tě ze začátku nebude vyloženě odpuzovat

Reaguji na Mangogirl: Tak koukám, že nejsem zas tak ojedinělý exemplář. To člověka povzbudí! Tak doufám, že nám to všem časem vyjde.

Reaguji na monika_8: Seznamku jsem už zkoušela bez většího úspěchu. Byla to poměrně otřesná zkušenost... I když aspoň z části zábavná, to se musí nechat. Asi na to nemám trpělivost, ale z té záplavy vzkazů jsem horko-těžko vybrala pár na dopisování, ale to taky vyšumělo. Několik z nich se nechtělo hned sejít a z toho zbytku se vyklubali podivíni. Jinak k té posteli- rozhodně se neurážím, ale v není to můj případ. Já potřebuji trochu toho člověka poznat, než si něco začnu. Takže v tom to není.

Každopádně všem moc díky za reakce.
P.S.: Už se těším na smajlíky, zatím mi nejdou připojit.

Reaguji na Verunn:
No já už jsem rezignovala i na všechny své pubertální požadavky, ale normální kluci, které bych mohla za něco obdivovat a vážit si jich, už jsou evidentně všichni zadaní.
A o ty, co se chlubí kolik toho opět vypili a vyzvraceli, opravdu nestojím.

No neztrácejme naději, můj děda říkával "Každý vůl má svého pána"

No, já nevím, ale to už je fakt zoufalství, já jsem měla za to, že alespoň na začátku by člověk ty chyby vidět neměl . Nejde samozřejmě o hledání pana dokonalého, ale člověk by na druhou stranu měl mít určité zásadní požadavky, kterých se drží.

Chlapi se bojí oslovovat slečny, které působí sebevědomě a chytře. Není to třeba tvůj případ? A souhlasím, že v dnešní době je těžké se seznámit, nejlíp to jde asi ve škole a v práci.

tomuhle věřím

tohle na mě nefungovalo , pracovala jsem kdysi v nějvětší lékárně v Praze, na Můstku, nonstop provoz 24 hodin denně, a kromě pár slizounů nic

Tak
Rozhodně neházej flintu do žita a užívej si mládí! Já na toho svého čekala do 28, byl úplně jiný, než můj pan Vysněný a letos spolu budeme neuvěřitekných 22let -Jsem na nás pyšná!

Reaguji na Verunn: odpověď může být v tom co ti říkali kamarádi,žeby se báli.Zkus se na prních rande držet při zemi,trochu zahrát na nesmělou a až se muž trochu oťuká také se jakoby projevit,aby se nelekl no Otázka zda ti to stojí zato,zda není nejlepší být sama sebou a počkat na toho pravého,který tě případně zkrotí nebo se zkrátka sebevědomé holky nezalekne

jsme minimálně 4. Mě je tedy teprv 25, ale je to na pytel
Taky jsem už slyšela, že by se mě někdo mohl bát ... a od všech slyším, jak jsem pěkná, vtipná, upravená blah blah ...
Prý působím, jako že mi jsou všichni chlapi u zadku a nikoho nepotřebuji, přitom si tak jako zoufám dost a asi jsem nasadila dokonalou pózu ... ale neuvědomuji si to a nepřijde mi to. Snažím se kontrolovat, ale zároveň ze sebe nechci dělat nějakou dilinu, co není chytrá a je lehkomyslná, aby mě někdo oslovil ...

Já to mám tedy s tím rozdílem, že mě na rande ani nikdo nezve, takže to nemám jak trénovat a kde procvičovat. Komunikovat s chlapama problém nemám, ale nevim co je špatně ... Tak nějak to nechávám plynout ... ale štve mě to, to jo.

Hehe jsem na tom tak nějak stejně. Každý se mě bojí. Zkoušela jsem už několikrát o sobě moc nemluvit jenže co mám odpovídat člověku, když se mě zeptá: Kde bydlíš? S kým bydlíš? Kde jsi byla letos na dovolené? Máš auto? No samozdřejmě chci odpovídat po pravdě, ale pak to jde všechno do kytek, protože mě nikdo nepobere a neuzná, že já mám tedy finančně asi víc a nemám potřebu být na chlapovi finančně závislá..Samo, že chlapa jinak potřebuju, ale přišla jsem na to, že můj partner asi na tom musí být lépe jak já, protože u nás v Česku mě takovou zatím nikdo nevzal. Vždycky jsem měla vztah s nějakým cizincem což samozdřejmě skončilo kvůli dálce, práci..V podstatě ve vzhledu je to tip top dělám pro zábavu modeling už nějaký rok. Řekla bych, že jsem vtipná umím si udělat srandu i ze sebe. Jsem akční. Mám hodně přátel. Určitě se tam i najdou tací, kterým se líbím, ale taky se bojí. Jednou jsem to řešila s mým nej kamarádem a ten mi řekl, že všechno je prostě špatně, že i když vedu život jaký mám a jen mi to přeje chlapovi to prý strašně bere sebevědomí a proto mě nikdo nechce. Takže závidím některým svým kamarádkám, které platí s přítelem společný byt, auto má přítel a mají spolu nějaký vážný vztah. Sice bych tak já žít nechtěla a jsem ráda za určitou svobodu, ale někdy závidím i když kolikrát není co. Taky mi někteří poradili ať se podívám po nějakém milionáři, ale já když nějakého potkala, tak mi neseděl povahově tj. hodně arogantní, nevěry, drogy a já takové lidi nemám ráda. Už jsem s jedním takovým chodila. No takže já ve výsledku asi vlastně ani nevim co chci a člověk nemůže mít všechno takže to budu muset nějak vyřešit. Možná pořád nejsem připravená na to někoho mít už jen kvůli tomu jak často jezdím pryč a pracuju. Ale já to ještě pořád tolik neřešim spíš se bojim toho věku, kdy bych měla mít jako ostatní rodinu, že zůstanu na ocet, ale proč vidět budoucnost tak pesimisticky. Ono jak se říká něco/někdo to prolomí. Kolikrát na tohle vůbec nemyslim jen, když mám víc volna a chybí mi jít s přítelem do kina apod. taková ta klasika. Jestli to někdo dočetl do konce, tak klobouk dolů!

Ale třeba tvůj problém je taky takový, že působíš moc sebevědomě, nedobytně nebo máš taky nějakou svojí představu?

Reaguji na EleanorWoods:
Ale ty jsi nějaké vztahy měla. To, že dočasně teď nikoho nemáš, to je jiná věc. Ale třeba já jsem nikdy žádný vztah neměla, když nepočítám pusinky ve školce. Furt furt sama.

Reaguji na misa_sisa:
Tak 4 normální kluci se snad někde najdou, ne?

Já taky nejsem žádná obludka, u mě si dokonce lidi (i kluci) myslí, že jsem v dlouhodobém vztahu, jenom o tom prý nemluvím. Já bych si samozřejmě nikdy nějaký smyšlený vztah nevymyslela, tak nevím, jak to vydedukovali.

No jasně, ledová královna... přitom je to jediný možný způsob, jak udržet nervy a vydržet to. Až moc dobře chápu

Dámy jsem na tom podobně jako vy, taky je mi 26 a mám pocit, že jsem zatím neměla žádný opravdu vážný vztah. A taky poslední dobou často přemýšlím, proč to tak je, čím to může být, co je na mně divné nebo co dělám špatně... Je pravda, že jeden bývalý přítel mi před pár lety při rozchodu řekl, že mu připadám moc náročná. Ale mně to tak nepřipadá, tak nevím. Taky potřebuju, aby na začátku mezi mnou a potenciálním partnerem bylo to tajemné "něco". Možná, že to je ta chyba. Protože mám spoustu mužů - kamarádů, se kterými je mi moc dobře, rozumíme si a mám je ráda, ale tak nějak si neumím představit, že by z toho bylo něco víc, než krásné přátelství. A pak se čas od času stane, že mi některý z těch kamarádů řekne, že mě má rád a že by chtěl něco víc, a já mám najednou jakýsi blok a nevím, co dělat. Mám ho ráda, ale "něco" mi tam pořád chybí... A pak si zpětně říkám, že jsem to možná měla zkusit překonat, že jinak je mi s tím člověkem opravdu hezky a o to přece ve vztahu jde. Ale prostě mi to v tu chvíli nejde.

No já už jsem si možná ten svůj problém dignostikovala, ale pořád nevím, co s tím. Prostě to risknout a zkusit to i když si ze zažátku nejsem úplně jistá, že to bude fungovat?

Reaguji na Mangogirl: Reaguji na misa_sisa: Reaguji na Verunn:
Vítam v klube Privítala som sa sama ale som v tej istej situácii...Aj keď jeden rozdiel tam je - mám "len" 23 ale všetko ostatné sedí. Žiadny vzťah, pritom nápadníkov by aj bolo. Chyba je určite vo mne. Na druhú stranu keď nad tým uvažujem, tak mi vzťah vyslovene nechýba. Neviem si predstaviť, že by teraz bol "stále" niekto pri mne, vypytoval sa ma a podobne... Už som si zvykla tak nejak na samotu a svoj čas si riadim podla seba, robím čo sa mi chce a nie som obmedzovaná. Ale často na mňa padne smútok a práve tá samota. Chýba pocit lásky, spolupatričnosti, mať sa s kým porozprávať, mať niekoho komu na mne záleží, kto bude stáť pri mne pri rôznych každodenných radostiach a smútku...