Nedokážu se bavit s holkama a jejich přítomnost mě děsí. Když to řeknu opravdu hodně nadneseně možná si i v jejich přítomnosti přijdu trochu jako chlap.
Mám přítele přes dva roky, mě je 17-let a příteli 26 let. Miluje mě nadevše, ale každý máme jiné cíle a bohužel má představa o budoucnosti je taková, kde není on.
Potřebuji se vypsat ze vztahu s mým expřítelem...Tento člověk mi dokázal tak zlikvidovat mé sebevědomí,že se dodnes vzpamatovávám...Máte některá stejnou zkušenost?
V hlavě se mi toho tolik hromadí a já nevím jak o tom mluvit nahlas, jak to napsat. Nevím proč neumím s lidmi mluvit o svých pocitech, a proto zkouším tuto alternativu. Budu velmi ráda, když si tento "příběh" přečtete a napíšete svůj názor.
Nedávno jsem poznala jednoho moc fajn chlapa. Od té doby mi stále leží v hlavě, a tak bych se chtěla podělit o svůj příběh a přečíst si vaše nestranné názory :-)
Co si o tom mám myslet, sama asi nevím co chci. Teď vím, co chci od něj,ale on už to asi nechce nebo ano? Jestli ne, tak proč se tak chová? Já fakt nevím, co s tím...
Prosím poradit v situaci, která mě nedávno "zasáhla". Od té doby nemám klidnou mysl a nejsem si jistá, jestli jen prostě danou situaci zbytečně nehrotím...
Obracím se sem s tím, že mi možná omlazení pomůže vyřešit nebo se smířit s problémem, který tvoří vztah mého přítele s mými rodiči. Cítím se v tomto bezmocná. Jak usmířit tvrdohlavé rodiče a ještě tvrdohlavějšího přítele?
Ve 33letech musím začít po 4letém soužití od začátku. Vůbec nevím, kde začít. Musím najít bydlení, práci a přátele. Je toho nějak na mě moc a vše na mě padá.