Přítel chce rodinu, děti, já ne, navíc ho beru jen jako kamaráda.. Celých 6 let jsme se o tom, jak to máme, nebavili. Nějak jsme nedokázali si o tom všem promluvit na rovinu.
Rozhodla jsem se se sebou a svým strachem o své blízké konečně začít něco dělat - neskutečně mě dusí a celkově omezuje v "normálním" životě, tak doufám, že se podaří...
Ex přítel mi chce pomáhat s prací do školy... dost se angažuje a já nedokážu říct ne, ale mám strach, že mi to ublíží... Stále k němu něco cítím a je mi uplně špatně z toho, že je to pravděpodobně jednostranné...
Procházíme vztahovou krizí, přítel se mi přestal věnovat a já začínám vyvádět. Ráda bych Vaše nezaujaté názory. jak by jste se zachovaly ? poznáváte v tomto některá svůj vztah ?
Bojím se vztahů, nedokážu mít vztah, mám v sobě jaký si blok, který nejde vymazat a bojím se, že se toho nikdy nezbavím, byla bych ráda, kdybyste mi pomohli nebo aspoň jestli tu někdo byl na tom stejně.. Děkuji
Hezký den, prosím chtěla bych znát váš názor. Mám asi rok a půl o 12 let staršího přítele. Je hodný, spolehlivý, zodpovědný, má mě rád a udělal by pro mě asi cokoliv. Problém je v tom, že od začátku to byl vztah spíše z rozumu právě kvůli těmto vlastnostem, dalo by se říct, že mě v podstatě "ukecal"..
Jak se vyrovnáváte s tím, když na někoho "najednou" dostanete alergii a když se nemůžete vyhnout setkávání s tímto člověkem? Snažíte se nedat nic najevo, nebo se svěříte?
Přítel se mnou téměř nespí (ač jsme na začátku vztahu) a když, tak se mi v posteli vůbec nevěnuje a myslí jen na vlastní potřebu. Připadám si jako nafukovací panna...