Jak říct rodičům, že už nechci studovat?

Hezky řečeno
..a také pravdivé.

Ale to není o tobě, ty píšeš, že když se donutíš, že ti to jde a chceš dostudovat aspon rok a uvidíš.
Ty komenty jsou na ty co se před první překažkou zastaví a nebojují.

Nechápu lidi co ohrnují nos nad prací... co byste dělali kdyby všichni chodili do školy? Kdo by vám prodal potraviny kdyby nebyly prodavačky, kdo by vám postavil barák, kdyby nebyli zedníci, kdo by vám ušil oblečení, kdyby nebyly švadleny... Někdo prostě musí dělat...
Jo a kamarádka to taky po první roce vzdala, protože jí to nešlo a teď je ráda že to skončila. Prostě někdy to nevyjde podle našich plánů.

Ahoj, také jsem řešila stejnou situaci. Nastoupila jsem na obor, který mě nic neříkal, protože jsem se na vysněný prostě nedostala. Pak jsem to tam 4 měsíce přetrpěla. Chodila jsem tam a nebavilo mě to, dělala jsem nesmyslné úkoly a pod. Teď přišlo zkouškové, jsem z toho na nervy. Stres, nic neumím, strach, že mě vyhodí. Promluvila jsem si o tom s rodiči. Nejprve byli proti, že to bude ostuda, že jsem přeci chytrá, že vš má přeci tolik hloupých lidí a pod....
Potom jsem jim ukázala co se vlastně musím učit, že to není to, co by mě bavilo, ani to, co bych zvládla, ani to, s čím bych mohla najít práci.
Během studia jsem intenzivně chodila na brigády. Takže mám našetřeno. Teď hledám stálou práci. Nebo uvažuji, že bych zkusila jít na voš. Pokud bych práci nenašla. Určitě nejsem člověk, co je líný, nebo by se nechal vyživovat. Někdy jen člověk šlápne vedle. Zjistí, že mu to nevyhovuje. Mě bylo po první zkoušce hrozně špatně, omdlévala jsem, měla jsem teploty, zvracela jsem, v noci zimnice a hrozná bolest celého těla. Bylo to ze stresu a to mi za to nestojí.
Všechno se dá vyřešit. Promluv si s rodiči. Jiná možnost není. Já taky zkouším dodělat semestr, aby byla aspoň v LS. A mohla dál hledat práci. Pokud se tam nedostanu, tak se z toho nezhroutím. Ovšem učím se stále, jen už nejsem tak zoufalá jako předtím.
Asi jsem ti moc nepomohla, ale nejsi v tom sama. Držím palce!

Reaguji na Siiri: Reagovala jsi přímo na mě...Prostě tohle mě tady ****, jak si každej myslí, že sežral veškerou moudrost světa a může se navážet do ostatních...

To máš pravdu, o tom tu snad nikdo nedebatuje.
Navíc představ si, některé z nás chodí do školy i do práce a nejsou závislí na rodičích To je překvápko co?
Na mě to působilo tak, že zakladatelka na VŠ chtěla jít, a teď sama neví co dál, když jí obor nebaví. Rozhodně tu proti řemeslu nic nenamítám, a nevšimla jsem si, že ostatní ano.

Tak tak

Psala jsi, že když se donutíš, že to jde a ja reagovala že prostě samo nejde nic, bez diciplíny se učit nedá a stejná disciplína je pak nutná v prácí /ok - ty pracujes, ale ona ne/...a zakladatelka tematu to prostě vzdává.

Podle tebe má nechat školy? Stejně jsou jen 3 cesty - pokračovat, vzdát, nebo jinou VS - ale tam není jistota zda to nebude to same v bledě modrem.

Máš nějakou představu co bys s touhle školou mohla dělat?Nebo spíš co bys v životě chtěla dělat?Čím se chceš živit?
Protože

tahle situace je ve více krajích tak jestli jsi na ekonomce a nejde ti to,zkus zapátrat s jakým oborem bys měla lepší uplatnění.
Rodiče to pochopí.

Když hned v první větě v komentu napíšeš, že jsi na tom stejně jako zakladatelka, tak já fakt nejsem jasnovidec abych věděla, že na tom jsi ve skutečnosti úplně jinak

Tím spíš, že nejsi jasnovidec, nedělej závěry laskavě...Psala jsem, že jsem na tom stejně se školou. Ne že jsem stejná, mám stejnou barvu vlasů, očí, jméno jako zakladatelka.

Já bych to nevzdávala, pokud z toho nemáš vyloženě nějaký zdravotní problémy, nebo pokud nemáš jinej cíl ( líbil by se ti jiný obor/ máš představu, co bys mohla dělat). Vysoká je hlavně o vůli a zvládání stresu. Nemůžu říct, že by mne to na té škole šlo (v každém semestru jsem něco opakovala, dva předměty jsem si přenášela do dalšího ročníku...). Stojí mne to opravdu velké úsilí, 80 procent času, volný čas moc nemám. Každé zkouškové mám chuť se na to vybodnout, ale pořád - s VŠ se hledá práce rozhodně lépe (pokud bys teda nechtěla dělat nějaké řemeslo - kosmetička, kadeřnice...). A dneska už jsem ve třeťáku a vím, že když člověk zatne zuby a maká, tak to jde. Mně to na té škole nebaví-teda povinné předměty skoro žádné, volitelné už ano, ale vím, že ta práce zas alespoň z části bude a bez VŠ bych ji dělat nemohla. A stresovat se tím, že jsou někteří i s VŠ na pracáku - co teprve ti se SŠ... Na to bych se moc neohlížela. Ale záleží, co studuješ - to už jsi přece snad věděla, když jsi nastupovala, jaké to přibližně bude s uplatněním...

Reaguji na Ema.S: Taky jsem myslela, že na VŠ nezůstanu. Nebavila mě, přišlo mi to všechno strašně těžké a už jsem byla smířena s tím, že mě vyhodí. ALE řekla jsem si, že to přece nemůžu vzdát, když už jsem se sem dostala a co by za to ostatní dali. Takže jsem zatla zuby, musela jsem sice opakovat strašně hodně předmětů a ostatní mi říkali, že to nezvládnu, ale zvládla jsem to. Teď jsem ve třeťáku, píšu bakalářku a jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

No já se pokusím ještě příští semestr to zvládnout. Prostě sem byla vystreslá ze zkoušky na kterou sem se učila každý den. A prostě to do tý hlavy nelezlo. Spousta příkladů vzorečků a vůbec sem si to nemohla k sobě přiřadit. Uvidím jak to dopadne, ale ještě to zkusím. Prostě jsem zpanikařila. Už jsem si to promyslela a probrala jen s taťkou, ten to chápe, ale mamka je naštvaná a moc se se mnou nebaví. Tak uvidíme. Děkuji všem za rady. Hold se s tím musím poprat!

Jsem ve skoro stejné situaci, jako ty. Po maturitě jsem se hlásila na vysněnou školu, kam byly i oborové zkoušky a jako zálohu jsem si dala jiný obor bez oborových zkoušek. Pak jsem ale onemocněla (inf. mononukleoza) a lékař mi zakázal chodit mezi lidi asi na měsíc, včetně přijímačkového týdne. "Naštěstí" - píšu naštěstí, protože ve výsledku to až tokový štěstí nebylo - jsem se tedy dostala na tu záložní školu. Začala tam chodit a zjistila, že je to absolutně mimo mé představy, nějak mezi ty lidi nezapadám, většinou to totiž byli nasšenci do oboru, a já tam byla tak nějak přechodně s tím, že příští rok znovu přijímačky na tu vysvěnou školu. Semestr jsem nějak prolezla, dílčí zkoušky nebo seminárky zvládala, pak přišlo zkouškový a mně došla trpělivost. Což o to, zkoušky jsem většinou dala, ale při představě, že tohle budu muset absolvovat i druhej semestr mi naskakovaly pupínky. Nějak jsem to vysvětlila našim, ale je to čerstvý, takže je tu pořád trochu dusno, a vzhledem k tomu, že se z města, kde je ta škola (Brno) a kde studuje i přítel se kterým zde zároveň bydlím, nechci stěhovat zpátky přes půl republiky domů, rozhodla jsem se pro druhé pololetí pomaturitního studia s tím, že se budu připravovat na přijímačky. Při tom budu mít brigádu, abych našim nějak ulehčila, ono to není lehký, mít dítě na škole a platit mu ubytování, stravu a jízdné. Podotýkám, že práce se rozhodně nebojím a nehodlám se nechat "vézt a vydržovat", makám od patnácti na brigádách nejen o prázdninách, i přes rok - to jen pro ty, co naráží na vyžírkovství dnešních studentů. Takže jen malá inspirace pro tebe..obor, jak říkáš, nemusíš, nebaví tě, nejde ti...není nic jednoduššího než na půl roku najít plán B a zkusit to znovu na něčem zajímavějším nebo snazším. Tím neříkám, že by se všechno mělo takhle lehce vzdávat, jen poukazuju na to, že dneska jsou větší možnosti, čili se nemusíš zaseknout na něčem, co nesnášíš, a ani s tím nemusíš seknout nadobro...přeju hodně štěstí!