Jsem divná jenom proto, že jsem ještě neměla kluka

Když jsem jim právě řekla, že výše zmíněný kluk není hezkej, měly taky narážky na lesby. A taky si myslím, že není kam spěchat

Mě v 16 naznačovali děcka ze školy, že jsem divná, když nikoho nemám, že jsem divná že nechlastám každý víkend, že nekouřím, pak jsem to uspěchala, kluka si našla a ted toho lituju, šla jsem do toho moc rychle

Nejsi divná, vůbec o nic si nepřišla, podle mě ani není o co stát Někdy je chlap dobrej, podrží tě, máš se o koho opřít a nejsi na nic sama, jste dva. Ale jinak je vztah jen na hádky, vážně nemáš kam spěchat

Jsi ještě mladá, takže záleží na tobě. Buď začneš randit "z nudy" a z "povinnosti" s klukama, kteří jsou trošku fajn. Nebo si počkáš na pořádnou zamilovanost a prožiješ opravdový vztah. Pokud, ale začneš s klukama, kteří "ujdou" budeš pak navazovat jenom takové povrchní vztahy. Nátlak okolí moc dobře chápu, nejsi jediná, kdo to zažívá.

Marťasko,
úplně přesně tě chápu ... Já s klukama /narozdíl od zbytku světa/ začala až po dvacítce. A ta "absence" vadila taky zřejmě mému okolí více než mě. Abych byla upřímná, mám pocit, že lidi jsou v tomhle tak trošku svině .. Co ti tak trochu přejí to, že jsi sama /hlavně holky/ a taky ti to čas od času připomenou, aby si zvedly sebevědomí. Co se týče babičky, znám ty "kecy" typu: " A už máš nějakýho chlapce?" /spiklenecké mrknutí/ "Ne, babi" .. "A ani kamaráda?" "Ne, babi" .. "A ani kamarádku babičko, jsem sama jako kůl v plotě!" Babička vykulí oči: "No Evoooo, ty si ze mě děláš legraci !" .. A po té co jsem si "konečně" chlapce našla, přišla na řadu otázka jiná: "Chodíš ještě s Lukáškem?" /spiklenecké mrknutí/, která přišla každou návštěvu. A já už na ní měla trošku alergii /na tu otázku /. Myslím, že ze strany babiček to má být možná jakýsi "zájem" .. i když my vnučky to asi chápeme jinak ... Takže buď nad věcí a měj připravené pohotové odpovědi ....

Já měla prvního kluka v 17ti a proč? Nebudu chodit s někým jen proto, že mi to říká okolí. Vybírám si. Nebudu chodit s nějakým pakem. A to mi zůstalo dneska. Vybírám si a neberu kdejaké pako Co se týče panenství. Tam už to bylo těžší. Do toho jsem vlítla po hlavě hned s tím prvním dotyčným. Trošku jsem nad tím přemýšlela a říkala jsem si, že kdybych měla čekat na toho pravého, tak jsem pana do konce života..ale to si myslím já to nikomu neradím samozdřejmě

Divní jsou oni. Kluka si přeci člověk nenajde jen proto, že by ho zrovna měl mít/chtěl, musí mít štěstí. Nebudeš přeci s někým chodit jen proto, abys nebyla sama. U každého to přichází individuálně. Mně spíš přijdou divní ti, co mají "vztahy" a intimně žijou v 15, kdy jsou z mého hlediska ještě děti.

Nejsi divná nemáš kam pospíchat je to tvoje věc kdy začneš

Mě je 15 a ještě jsem taky nikdy kluka neměla, ale vůbec toho nelituji. Prostě se na vztah ještě necítím, navíc jsem hodně stydlivá, s kluky prakticky vůbec nemluvím, u mě je těžké navázet s nimi řeč, natož vztah. Dnešní mládež se pouští do vztahů už třeba ve dvanácti, ale to je jen taková dětská láska a dlouho nevydrží a navíc jsou to ještě děti, nemají v hlavě srovnané, co chtějí a často (hlavně kluci) se dívají jen na vzhled. Znám holku, která chodila s klukem, kterého uviděla v autobuse, dali si tel. čísla a psali si na facebooku, osobně se jen pozdravili, ale nijak se spolu kromě internetu nebavili.
Ve třídě jsou spolužáci, kteří se bohužel zajímají jen o to, jak holka vypadá, prostě nedospělí puberťáci. Já jsem nikdy taková nebyla, jako kdybych si pubertou (myslím tou psychickou) vůbec neprošla. Byla jsem vychovaná jako slušná holka, nekouřím, nepiji, nedovolila bych si mluvit sprostě, nepomlouvám, nesoudím podle vzhledu, snažím se lidem pomáhat apod.
Ještě ale k tomu vztahu, chtěla bych mít přítele, který by mě bral takovou, jaká sem i s mými chybami, aby mě hlavně miloval, byl mi věrný apod. Prostě chci pravou lásku klidně na celý život, klidně až ve 20 letech, hlavně, že ji najdu.

Ahoj, mě je 20 a kluka jsem taky neměla.... (sexu bylo spousty, ale taky až od 17) v šestnácti jsem měla pocit, že jsem absolutně ztracená-nemít ještě kluka..rodina mi to předhazovala, kamarádky...ale upřímně? Dneska si připadám spíš vyjímečná A až narazím na toho"pravého" aspoň to všichni, včetně mě, budou brát vážně...né jako další měsíční známost Mám pocit, že lidé kolem mě s někým chodí z důvodu, že chtějí zapadnout mezi ostatní zadané kamarádky...nebo, že se konečně objevil někdo, kdo "ujde"...a chce s nimi být....Tohle já nechci Nechci být s "kýmkoliv"...
Kašli na ostatní....až se zamiluješ příjde to samo ostatním to může být putna!

Když mi bylo 15, myslela jsem si, že budu totálně nemožná, když chlapa mít nebudu....tak jsem kývla skoro na prvního, co se mnou chtěl chodit Kdybych si jen počkala a neměla známosti skoro jen pro známosti...

Rozhodně divná nejsi mám ve svém okolí o dost starší holky, který ho taky ještě neměly...tím se vůbec netrap, až to přijde tak to přijde a potom si ještě budeš v duchu tleskat, že sis počkala

Nejseš divná! Taky jsem neměla žádnej vážnější vztah a je mi 17... To neřeš, jen si užívej, na to aby ses vázala je v 16 brzo a ještě k tomu násilím! Až to příjde, tak to příjde, přirozeně to bude krásnější! Na rodiče kašli, je to tvoje věc! Řekni jim, že nejsi na závodišti! HLAVNĚ se kvůli tomu netrap!! Hlavu vzhůru a žádný blbý otázky jestli seš divná! Spíš jestli si to o sobě budeš myslet tak divná budeš

Jak koukám, tak je každej úplně jinej, což je vyloženě dobře . Sama jsem vždy od rodiny nesnášela ty kecy, kdo se mi líbí, s kým chodím ... Ve školce to bylo roztomilé, první pusy, chození za ruce a podobně. Tak proč tady to neprožívat i v 16ti? Vždyt je hezké najít si kluka podle svého vkusu, aby mi s ním bylo dobře, měl mě rád, byl mi oporou a né kdejaké pako, které sbalím na discotéce Já jsem začala (jakože randit) tak v 6třídě na ZŠ bylo mi 11let? Bylo to chození na papírku, pak jsme se skoro ani nepozdravili . Pak jsem si našla přítele, který mi pomohl se vším, byl mi oporou, pomohl mi, hlavně, když se rodiče rozváděli, když jsem měla problémy ve škole a celkově se vším. Začali jsme jako kamarádi, bylo mi čerstvě 13let, ale ejhle ... jsme spolu 3roky a nehodlám tvrdit, že je to jen dětský vztah. Prožili jsme toho doopravdy hodně, rodiče se znají, mají se rádi, navštěvujeme se, přespáváme u sebe. Určitě záleží na každém, v jakém věku si najde partnera, každý člověk je jiný a dospívá v jiném věku. Občas mě mrzí, že jsem začala tak brzy, ale jsem ráda, že mám skvělého kluka. Nekouří, nepije, nefetuje, není to žádný vandal, je hodnej, věrnej a má to v hlavě v pořádku. Jen je žárlivej a to je ve vztahu problém. Takže za mě je určitě dobré si počkat na toho, kterej bude tvou spřízněnou duší, ale nijak bych to nehrotila. Na jednu stránku mě mrzí, že si neužívám jako kámošky, protože kluků je na výběr dost, ale já mám oči jen pro toho jednoho. Rodiče by měli být oporou a né tě schazovat , vždyt jsi jejich dcera a pro ty jen to nejlepší !!

Nejsi divná já jsem pro všechny divná protože tak když mi bylo 15,16 chodívala sem každej víkend na pivo a kalila. kouřím teda pořád teď je mi 19 a nepiju, "nepařím" a všichni se mě ptají jestli jsem normální kamarádky mýho věku to prostě nechápou ale já si myslím že jsem z toho vyrostla nepotřebuju se opíjet abych se bavila to se dá i bez toho a aspoň mě další den nebolí hlava