Partner u porodu - já o to nestojím, on moc

On přirozený porod opravdu není o otírání čela.Proto jsem se ptala, jestli už máš nějaký za sebou.Měla jsem také zkreslené představy.

Reaguji na Lusinda2: Jasně, tak já taky nechtěla nijak shazovat náročnost porodu, jde mi o to, jakou moc nápomocnou roli v tom může sehrát partner (když odrodit to nakonec stejně musí ta žena sama ). Já mám na to v současné chvíli názor takový, že by mě přítomnost partnera spíš znervózňovala. A jak je vidno, je nás takových víc.

Reaguji na Tiakia: Stačí se podívat na psycholožku Michaelu Mrowetz, ta je propagátorkou bondingu. Ale nechápu, co sem pleteš domácí porody, bonding můžeš dělat i v porodnici. Navíc u nás mají porodní asistentky zakázáno jít k domácímu porodu.
No ono to spíš celé bude o nějaké důvěře mezi partnery. Já si zase nedokážu představit rodit bez manžela, prostě chci, aby mě tam podpořil a byl se mnou. Přece jen se narodí naše dítě a ne moje...

Ano, přesně tak...Jde vidět, že ty pisatelky tady vůbec neví o čem to je

Já myslím, že pokud ho tam vyloženě nechceš, tak bych asi volila taky ten kompromis, že celou dobu by byl s Tebou, jen při tlačení ne.

Ale můžu Ti říct, že čerstvě rodily dvě moje kamarádky, jedna tam manžela chtěla, druhá přítele ne ( jí to bylo jedno, on nechtěl)..
Nakonec to dopadlo tak, že u toho byl, říkal, že když viděl jak moc trpí, že si nedovedl představit, že by ji v tom nechal samotnou.
Obě se nakonec shodly, že jim vyhovovalo, že u porodu byli tatínkové. Oba jsou to tvrdáci a oba brečeli, když malé poprvé dostali do náruče Oba říkali, že to byl nejkrásnější pocit a že obdivují svoje ženy za to, co museli zvládnout. A obě byly přesvědčené, že to bude bez epiduralu a obě za něho nakonec byly rády

Tak s tím epidurálem jsem to měla stejně, byla jsem přesvědčená, že to zvládnu ale co přišlo, tak na to jsem připravená nebyla. Dnes mi to přijde opravdu úsměvné, když vidím, jak budoucí, nadšené prvorodičky s elánem prohlašují, že to zvládnou. Vím, naše maminky, babičky a všechny ženy před nima to zvládly bez epidurálu, ale jim nic jiného nezbylo. Oni tu možnost něměly. A kdyby měly, věřte, že drtivá většina z nich by ji využila

Reaguji na wejja:
Ani bych neřekla,že nevím o čem to je a nemá to ani nic společného s důvěrou partnerů
Jen to prostě každá cítí jinak.Mně osobně nepřijde na těhotenství a porodu nic tak úžasného,co by zasloužilo publikum a dokumentovat na památku.Stejně tak na oslizlém zmuchlaném sotva vyndaném dítěti nevidím nic hezkého.Umyté vypadá přece lépe.Takže já bych opravdu chlapa u této akce nechtěla.
Zakladatelka ho tam taky nechce a má k tomu jistě své důvody.

Tohle obě říkaly, že to v poho zvládnou, že to zvládla každá, tak i ony a že to co přišlo za bolesti, že to teda nečekaly ani náhodou

Mně taky ne, ale manžela bych tam chtěla..Prožil se mnou dost bolesti, když mě vezli do nemocnici, tak jsem hledala pohledem jen jeho a on mi pomáhal jen tím, že tam byl, takže já vím, že ho o porodu chci a on chce taky.
Pokud to zakladatelka nechce, tak je zbytečné ji do toho nutit, nebo ji přesvědčovat, tohle si musí každá rozhodnout sama

Všem děkuji za názory a připomínky, celé jsem si to přečetla a myslím, že mám dost podnětů k zamyšlení je vidět, že to každá máme nastavené jinak a já jsem ráda, že jsou tu zastoupeny různé postoje na věc.

Taky mě to napadlo.. protože když si to teď tak zpětně uvědomuju, já jsem mu nikdy neřekla přímé "ne, nebudeš tam", ale vždycky jsem spíš používala něco jako "no, víš, ono není o co stát, nebude to nic příjemného, byla bych radši, kdybys tam nebyl" a tak. Možná mi tím chce ukázat 100% podporu, abych se nebála nebo nevím

O tom jsem si něco málo načetla, je to vážně zajímavé.

s tím počítám, že bude brečet jako želva

ono je asi dobré mít iluze mně vždycky téma porodu docela lákalo a nevadilo mi si o tom něco zjišťovat, ale jak se to blíží, tak bych nejradši nic nevěděla

To mně taky. Na kurzu jsme měly pár takových maminek, které se pustily do jedné slečny, že chce rodit s epiduralem. Já chci bez, ale je mi jasné, že teď si tu bolest třeba vůbec nedokážu představit, tak pak změním názor. Ale ony ji, chudinku, úplně deptaly, že tím dítěti jen ubližuje a div že ho neposílá na smrt. Fakt mě dost vytočily.

Já už si připadám jako smyslů zbavená. Hrozně se těším, až se malý narodí, jak to všechno bude ale pak mám takové chvilkové stavy, kdy žačnu osnovat, že do rodného listu nenapíšu partnera a zapřu, že je dítě jeho, aby mi ho nikdy nemohl vzít. Fakt blázen nevím, jak moc je to normální, ale během těch pár měsíců přemýšlím někdy úplně zcestně.

Snad to nebude znít nějak necitlivě, ale mám to podobně.
Každopádně s přítelem si budu muset promluvit, až to všechno promyslím. Mám v plánu se ho zeptat, proč konkrétně chce být u porodu a co od toho očekává. Potom se ještě zeptám svých rodičů, oba jsou lékaři a tatínek byl u porodů, takže snad mi to taky něco dá. Snad se mi pak bude líp rozhodovat. I když je klidně možné, že teď řeknu ne, a pak budu ještě rádá, když bude svolný tam se mnou jít, až to začne

OMG, to byly SUPERMATKY, od těch si raději drž odstup, tato diagnóza je silně nakažlivá.

S tím epidurálem, víš, třeba budeš mít porod rychlý a nebudeš ho potřebovat. Já rodila téměř 24 hodin a nebýt epidurálu a té chvíle, kdy jsem si mohla chvíli odpočnost, na samotný porod už bych snad ani neměla sílu. Ale odolávala jsem mu dlouho, cca 8 hodin Tobě přeji, ať se správně rozhodneš. Můžeš skutečně zvolit kompromis a partnera v nemocnici mít (budeš ráda, když ti někdo namasíruje záda, přidrží tě na míči, ukonejší) a při finální fázi prostě počká za dveřma a až bude po všem, pošleš pro něj sestřičku. Tak hlavně, ať to máš už za sebou a užíváš si radostné okamžiky s miminkem!

S tím souhlasím... sice děti ještě nemám, ale do 2 let bychom s přítelem chtěli. Taky padla otázka na porod a já u porodu partnera nechci - přeci jenom jsou věci, které chlapy vidět nemusí.

Já dítě sice nemám a ještě pár let ho neplánuji, ale momentálně mám názor takový, že bych toho chlapa u porodu chtěla.. Představa, že kolem mě jsou jen cizí lidé, doktor, sestřičky.. a já tam nemám nikoho, koho bych mohla držet za ruku a kdo by mi byl psychickou oporou, je pro mě dost hrůzostrašná

Je pravda, že někteří chlapi si toho dítěte potom více váží, ale jsou i ti s kterými to udělá opak a pokud ti to není jedno a nechceš ho tam, tak bych mu to oznámila a lékařům bych řekla to samé. Jednou by ti to mohl vyčítat, že ty jsi ho donutila k tomu porodu a že on by tam nikdy dobrovolně nešel

Jde z nich docela strach, ale já jsem nebojsa a vyčinila jim
Někde tady na omlázku jsem četla, že kdo je vysportovaný, tak má delší porod. Tak uvidíme, co na tom bude pravdy
moc děkuju, tohle jsem asi potřebovala slyšet

To mě zase děsí představa, že někdo, koho miluju, vidí, jak trpím a jak jsem psala, odmalička jsem k lékaři zásadně napochodovala sama a nikoho tam nechtěla. Ale pro někoho zas taková podpora může být dost nápomocná a třeba mu i dodat sílu a ten porod urychlit.