Jak se vyrovnat s neúspěsností léčby?

Na tohle máš spoustu času sakra to fakt nedělej!Nebo jinak klidně udělej když už by nebylo jiné možnosti.

Pacientům u kterých není naděje se žádná léčba neposkytuje tak neházej hůl do žita a snaž se!

Síce s tým nemám osobnú skúsenosť ale poznám ľudí ktorí sa tým liečia. MMS. Ak mám byť úprimná neviem či ti to pomôže, či uškodí , nakoľko je to chemikália a treba si veľmi dobre prečítať ako ju používať,ale myslím si že stojí za to to zvážiť vzhľadom na tvoj stav+samozrejme psychika urobí svoje. Samozrejme je o tom veľa informácií a treba to dobre zvážiť a veľa toho naštudovať. Hubí to patogény a rôzne zmrdy v organizme a aj rakovinové bunky..Niekto to odporúča niekto nie ale väčšinou to samozrejme neodporúča farmaceutický priemysel..ako inak ...prachy sú prachy
http://www.badatel.sk/kpm/mms-pre-liecbu-rakoviny- navod-na-pouzitie-kde-sa-da-kupit/

držím ti palce

Eli, kolik Ti je?

El, nezlob se, ale tohle mluví za vše... Jsi ochotná přijmout, že věci se nám "nedějí", ale sami máme svým chováním a předchozím myšlením, jak píše True, zodpovědnost za náš život?
Přijmi svoji nemoc, přijmi svůj strach, máš na to právo. Nemá smysl proti něčemu bojovat.
Pak si zkus upřímně odpovědět, jestli máš chuť žít. Zároveň si uvědom, jestli Ti nemoc neposkytuje nějaké zdánlivé "výhody". Vím, zní to hrozně, ale... Nechybí Ti láska, pozornost ostatních? Není v Tvém životě něco, čemu by ses radši vyhnula, a i nemoc tomu může "posloužit"? Možná než psychologa bych doporučila vyhledat lékaře psychosomatika. O psychosomatické medicíně najdeš spoustu článků a videí s MUDr. Hnízdilem.
Anebo si upřímně přiznej, že nechceš žít. I na to máš právo. Sděl to lidem okolo sebe, popros je, ať i oni to přijmou a neobtěžují Tě chlácholením, uspořádej si věci a zařiď vše potřebné - třeba i to "zařízení" a třeba i ty prášky.
Říkáš, že to chceš mít ve svých rukou. TY TO MÁŠ VE SVÝCH RUKOU .
Podle mě je mnohem víc vysilující přemýšlet co by, kdyby, těch variant tam je x. Zvol si to, co si opravdu přeješ, vezmi to do svých rukou a chovej se podle toho.
Ať se rozhodneš jakkoliv, nic není dobře ani špatně. Důležité je, aby Ty jsi to vnímala, že to je správné pro Tebe. A moc se neohlížej na ostatní, protože pokud se rozhodneš žít ne kvůli sobě, ale kvůli někomu, nebude Tě Tvůj život asi moc uspokojovat...
Myslím na Tebe a přeju Ti, aby ses rozhodla správně. Kvůli sobě .

Nezlob se, ale žádná psychosomatika vážně nedokáže vyléčit rozjetou rakovinu.

Versip: 31 let, ve 28 jsem onemocněla.

jo, vždycky jsem se snažila chovat se tak, že si nesu zodpovědnost za to, co udělám, ale v tomhle případě mám teda pocit, že se mi to děje, aniž bych to mohla nějak ovlivnit, možná na to koukám fakt blbě, ale že bych si raka nějak uhnala sama tim, že jsem něco udělala blbě?

Nic mě nenapadá, jen samé nevýhody... Já chtěla dítě a normální život. Pozornost ostatních ve smyslu neustálého vyptávání na moje zdraví mě teda moc netěší.

Já chci žít, hrozně moc, ale pokud možno normálně, né od jedné infůzi ke druhé s vědomím, že to časem přestane stačit a bude jen hůř.

My se na toto v případě kamarádčiny mámy koukaly tak, že to mělo sblížit jejich rodinu, aby se někteří členové "zastavili". Pokud by to postihlo jejího tátu, máma by to neunesla, natož kdyby se něco stalo jejím dětem. Ženy jsou v tomto jednoduše nejsilnější a rodinu to neuvěřitelně semklo ...

Eli, nevěděla jsem, že je to tak zlé, dlouho jsi tady o sobě nepsala. Ani nevím, co poradit, jen bych snad ráda napsala, že na Tebe myslím. Vždycky když Tě v diskuzi někde potkám, tak si přeji aby se Ti to zlepšilo. Věřím, že psycholožka pomůže, říkáš, že je specialistka, tak Tě snad nasměruje správným směrem a bude líp.

my jsme v rodině žádný problémy neměli, tak nevim.

já jsem to taky nevěděla, ono v podstatě nebylo o čem psát, mně je tak nějak furt stejně. Až podle toho CT se to zjistilo. Tak mi vyměnili chemku, dali mi platinu, což je takový docela lomcovák, komu tam řeknu, že mám platinu, tak divně kouká, no ale se mnou to (zaplaťpánbu) nic nedělá zlýho. Takže to budu opět 3 měsíce brát, udělaj mi CT a uvidí se. Otázkou je, kolik takových experimentů s chemoterapií člověk zvládne a aby to na ten nádor zabíralo, to je taky druhá věc. Doktorka se usmívá, že jsem mladá a jinak zdravá, že vydržim moc, ale to očividně ta mrcha taky. Tak já nevim.
Třeba za ty tři měsíce tady budu s Váma slavit remisi anebo taky ne, že jo... Jsou to strašný nervy.

Nezlobím, jen prostě věřím, že možné je vše - i kdyby to byl jeden případ z milionu.

Tak to je moc dobře, že to víš . Já chápu, že je to hodně hodně těžké. Nesnaž se nutit do "pozitivního myšlení", jen si zkus třeba zeptat se "a nebylo by lepší, kdybych věřila, že ta chemka konečně zabírá?", "nebylo by mi líp, kdybych si na netu hledala něco, co mi udělá radost?", "necítila bych se líp, kdybych se těšila, že se brzy uzdravím, i když v tuhle chvíli tomu ještě úplně nevěřím?".
Určitě tě napadne spousta dalších otázek, třeba si je i piš a nech to na sebe působit. Nelámej nic přes kolínko. Prostě si tak hraj s myšlenkami, které souvisí s tím, co jsi mi napsala - že si moc přeješ žít. Pokud tě napadnou myšlenky, které s tím přáním nesouvisí, přijmi je, ale dál se jimi nezabývej, nerozvíjej je. Dobré je v tu chvíli třeba začít zhluboka dýchat, soustředit se na nádech, výdech a nechat je prostě "odplout". Naopak u těch "dobrých", které Ti pomáhají v Tvém rozhodnutí žít, být zdravá, popusť uzdu fantazii, jak říkám, hraj si s nimi, vymýšlej, co všechno by se Ti v životě chtělo vyzkoušet, uvidět, ochutnat, ohmatat, slyšet...
Jen měj pořád na paměti, že chceš žít a být zdravá. I kdyby sis to měla napsat na papírek a ve chvilce pochybností ho měla vytáhnout a přečíst si, co opravdu chceš .
A ještě bych byla vděčná za podporu paní doktorky a pokusila se důvěřovat jí, když říká, že jsi mladá a jinak zdravá, že hodně vydržíš... Nebo si položit otázku "necítila bych se líp, kdybych věřila, že JÁ jsem silnější než nemoc?"

Reaguji na Ellenuschka: držím ti hrozně moc palce

Tvůj příběh je pro mne jako facka na obě tváře. Stydím se, protože ty jsi nemocná a chceš žít, zatímco já jsem zdravá a na život jsem si sáhla, a i když to nebyla pěkná zkušenost, tak na to stejně někdy pomýšlím znova.
Myslím, že ti pomůže ta psycholožka, tuším že dokážou provést člověka něčím, co bych nazvala "smíření". Psala jsi, že se specializuje na onkologické pacienty, to je dobře.
Nejvíc bych ti přála pozitivní posun v chemo, opravdu držím palce.
Rodině bych řekla, že o svém problému potřebuju mluvit a potřebuju vědět, že je vše vyřízené (jak píšeš auto atd.) a že by ti víc pomohlo vyřízení těchto formalit než doufání, že to nebude potřeba.

ne, ne, vůbec se nestyď, jistě jsi měla svoje důvody, proč jsi to udělala. Víš, ono třeba teď se mi některý věci zdají taky malicherný, co jsem prožívala dřív a tehdy mi přišly důležitý. To, že má někdo jiný nějaké trápení, byť větší třeba, než máš Ty, neznamená, že se máš stydět nebo něco takového. Nikdo z nás není Kristus, aby spasil všecky průšvihy lidstva. Tak si to myslím já. I já měla dny, kdy jsem nevylezla z baráku, protože se mi něco někde udělalo na ksichtě a to, že jiný přišel o střechu nad hlavou pro mě nebyla útěcha. Ani teď ne. Takže asi tak.

Naprosto tě chápu !
Mám kamaráda, který měl, nebo má nádor na mozku, přišlo se na to úplnou náhodou, když se mezi řečí zmínil u doktora, že má poslední dobou nějaké závratě. Nejdřív ležel v nemocnici, bral chemoterapie, nevypadalo to s ním dobře, pak chodil dvakrát denně na ozařování a doktor rovnou řekl, že to vidí tak na tři měsíce možná půl roku. Jeho reakce na to byla taková, že prodal byt a snažil se za každou cenu přesvědčit sám sebe, že se vlastně nic neděje a užít si ve všech směrech posledních dní a sil, co to dá ( tedy, hlavně s flaškou v ruce ) . S představou pohřbu se nezatěžoval, prý co bude "pak" je mu jedno .... jen kdyby to prý moc bolelo, tak to vyřeší sám.
To bylo v půlce roku 2010. Teď je konec 2013. Kamarád pořád žije .... akorát tedy s dluhy a u maminky, ale žije. Čím to překonal netuším, žádnou "zázračnou" léčbu nebral.
Velice držím palce, aby ses k tomu dokázala postavit a vyhrát !