Nejsem sebevrah, ale nedokážu už žít

Jsem moc ráda, že jsem vůbec kdy narazila na tyhle stránky, to je uplně super. Všichni jste fakt perfektní a moc mi to pomohlo. Hlavně že jsem mohla napsat všechno přesně tak jak to je.

On by ten můj život taky vypadal jinak, kdybych udělala to a to místo toho a toho...za hodně moc věcí si můžu jedině sama. Třeba například to s kym teď žiju a kolik času jsem promarnila s předešlym přítelem, nebýt jeho už jsem byla dávno jako ta aupairka, když jsem mohla a měla k tomu ideální možnost. Ale já byla zamilovaná...Ale zase jsem na všechny blbosti v životě přišla sama, sice pomalu a za dlouho, za to tak, že si je budu moc dobře pamatovat

Díky týhle diskuzi jsem si toho i hodně uvědomila, tim jak jsem všechno napsala, nějak se to ze mě dostalo a taky zíram jak moc se tim zaobíram, měla bych to hodit nějak za hlavu. Smířit se s tim, že prostě jaký si to udělam, takový to budu mít a musim si to zařídit sama. Někam hned teď odjet, nebo se přestěhovat "do svýho" = podnájmu, na to bohužel teď nemam penízky. Ale slibuju Vám že na tom budu pracovat, zajdu si i k doktorovi, nějak se potřebuju vyrovnat s tim dětstvim a se současností, abych zase za tejden nezaložila diskuzi "Život nemá smysl"

Neni to lehký, hlavně když musíte bojovat sami se sebou. Tady už pak nejde jen o to nějak se z toho dostat, ale mít na to vůbec chuť, nerezignovat a neupadnout do sebelítosti, kdy ani ráno nevíte, jestli si zvládnete umejt hlavu a vyjít ven. je to ubíjející ale přichází to samo (teda on si to člověk v sobě pak přikrmuje) v tu chvíli je člověk bezmocnej, nevidí v ničem nic dobrýho, nejradši by spal.

Tak vzhůru do boje

Tedys

však já to vím, že budu muset udělat radikální řez. Holt mam osud takovej, že nedostanu nic zadarmo a pokud budu chtít třeba dobrou práci, budu muset hodně vydržet a hodně obětovat ( = investovat..) Dělat aupairku, to jsem vždycky tak trochu chtěla, tak trochu jsem se děsila odjet někam sama, ale jak řikam, holt budu muset nejdřív bojovat, abych na konci ulehla na vavříny ´= uměla jazyk, dostala dobrou práci, pronajala ba dokonce koupila vlastní byt. Myslim že je přede mnou hodně dlouhá cesta i za těma věcma, který jsou pro jiný lidi obyčejný.

No, já dám vědět, jak moje cestičky pokračujou, hlavně se rozhodnout pro jednu věc a za tou jít, což je muj největší problém. Zdá se mi, že mě život zkouší a nutí dělat právě ty věci, který mi nejdou.

Tedys

taky jsem proto šla na ten nosánek, že pak začnu nový život....ale místo toho na mě padly chmury.

je to těžké, ale udělala jsi velký pokrok - pochopila jsi situaci, víš, že s tím musíš něco dělat a hlavně chceš...vidíš své problémy a starosti a máš snahu je řešit, hledáš rozumné řešení....jsi holka šikovná, pro začátek super patří Ti velká gratulace...kdyby jsi potřebovala, klidně se ozvi...

víš, každý máme nějaký problém, ale nesmíme zapadnout do negativismu a vracet se k tomu co bylo...k tomu Ti podle mě pomůže i ten psycholog...probere s tebou situaci, a povzbudí Tě k tomu, že nemáš důvod se cítit špatně, že jsi tu za sebe a že se o sebe musíš hezky starat atd....

moc se mi líbil citát...Nikdy nelitujte toho, co jste kdy udělali, protože jste tomu věřili a v tu chvíli se vám to zdálo to nejlepší,co jste mohli udělat. Když máte volit, vždycky volíte to nejmenší zlo. Chce to jen sílu a odvahu si za tím stát...a nelitovat

Mayci

z toho, co bych chtěla napsat už většinu napsala ratty . Tak jenom připojuji, že jsi moc sympatická a že opravdu věřím tomu, že ty svůj boj vyhraješ. Myslím, že jsi silnější než sama tušíš. Opatruj se

Děkuju Vám zlatíčka Nejde mi doma internet, to je hrůza. Posílám Vám pozdravy z knihovny

temperka
Máš přátele? Máš nějaké koníčky? Zkus se dokopat a každý den něco podniknout. Zajdi si do kina, do sauny, prostě někam. Uvidíš že na konci budeš mít sama ze sebe radost. Pokud si ale myslíš že potřebuješ odbornou pomoc, tak ji raději vyhledej

spike

No tak nějaké přátele mam, ale většinu těch fakt dobrých mám mimo město-bývalí kolegové, spolužáci.. Koníčky mám - koně občas k nim chodim, jinak se snažim svoje dny nějak vyplňovat, i když bez práce to teď jde těžko. Saunu nebo kino si nemůžu dovolit, na pracáku a s břemenem zvaným moje matka. Musim si šetřit abych mohla jezdit do Prahy na pohovory atd... Já dokážu být v pohodě, ale občas mi k tomu okolnosti nepřejí a já jsem na pokraji sil. To když na mě dopadne to, že jsem s matkou sama, že jí svym způsobem nenávidim, jak mluví, jak neni schopná ani obyčejnejch věcí a jak obviňuje všechny kolem, přitom ona sama nám zničila životy a pořád ničí. Vím že budu zas v pohodě až si najdu práci..budu mít nějakej smysl života

Mayci
Hmm, to nezní zrovna optimisticky. Není na čase zvednout kotvy a začít žít svůj vlastní život?
Já si vzpomínam na svého otce, který měl starou matku, která s prominutím buzerovala všechny a všechno, nikdy se jí člověk nezavděčil.
Někdy je prostě čas utnout chapadla, nebo se i může stát že Tě to poznamená natolik, že se z tebe stane něco podobného jako ona.

Mayci
Na obvoďáka se vykašli. Najdi si na netu dobrého psychiatra, ten je přes pojištovnu. Ten ti kdyžtak doporuší psychologa. Ani AD ti nemusí psát.

Jinak nohy na ramena a utíkej. Aby se to netáhlo s tebou dál.

Asi máte pravdu, já se taky chystám odjet do Prahy, pokud se mi podaří tam najít práci. Jinak to nevidím, i kdybych si našla nějakou lepší práci tady a bydlela třeba na konci města, k čemu to bude..

Mayci
Pokud neumíš říct NE a to se rodičům říká špatně, tak je lepší mít nějakou výmluvu a to tedy vzdálenost. Třeba po přestěhování už žádného odborníka nebudeš potřebovat. Hlavně si nic nevyčitej, kdyby se ti náhodou hlavou něco takového prohnalo, že si tam nechalala mámu, atd. Tvá máme je dospělá a nemůže tě zneuživat, vyčítat něco.

spike

zní to krásně, můj vlastní život a pracuju pilně na tom, aby tomu tak bylo. Ty bláho, moct si dělat co chci a nehledat výmluvy, proč nemůžu přijít, nebo jet tam a tam....Moct chodit do nějakých kulturních zařízení a nemuset se nikomu vymlouvat (když máma ví že mám např. na bazén, tak automaticky mám i na to, abych jí došla nakoupit a sama si své prachy utratí za nějakou blbost, což se dozvím jen když jí u toho nachytam). No prostě je to na *** a každý den poslouchat jak to zase nestihla na wc a že se jí zas nic nechce, protože měla blbej horoskop a tak bude celej den spát...a pak poslouchat do 3do rána řvoucí televizi, protože ona blbě slyší a nemůže usnout, páč spala celej den...(to když jsem u ní bydlela a zase chvíli budu). Už jsem naplno rozhodnutá, dřív mi to nešlo, protože na tom byla fakt blbě a beze mě by to nezvládla. A taky jsem se bála jet pryč.

Tywee

NE říct neumim....skáču jak píská protože to stejně nikdo jinej neudělá a nechci se s ní hádat. To víš že mě to štve, ale co dělat...mam černý svědomí když něco neudělam a vim že se na mě zlobí...ona neni normální, všechno si moc bere a uvažuje všelijak, jen ne tak jako normální lidi. Takže nějaký NE by pro ní bylo konec světa..

Mayci
Proto utíkej. Si dospělá osoba a každý takový "týraní" tvé duše, ti přínese zle do budoucího života. Nějak se na tobě podepíše. Neměla si normální dětství, ať za to může nemoc tvé maminky, něco co si nesplnila, tak nemá právo si léčit své problémy na tobě. Musíš být sobec a myslet na sebe. Nikdo jiný to za tebe neudělá. Uteč do Prahy, nebo jinam a začni znova. Nebo pak zjistiš, že si promarnila svůj život a nedej bože, aby se z tebe stal taky tak nepřijemný jedinec.