Zážitky z dětství - ovlivňují váš život?

ahojky,
taky se přidám, dětství jsem neměla moc radostné, byla jsem často nemocná, naši se dost hádali, táta chodil často do hospody a máma byla hysterická a měla ráda chlapy.
V mých 9 letech se rozvedli, máma začala žít s jiným, který na mě nebyl zrovna moc hodný, a když se mi v mých 10 letech narodila sestra, tak jsem šla úplně stranou.
Nedá se popisovat úplně vše, co a jak probíhalo, ale šťastné dítě jsem opravdu nebyla.
V pubertě sebevědomí na nule, až vlastně před 4 lety, kdy jsem začala po mateřské chodit do práce jsem ho tak nějak nabyla, a to mi je 36.
Jsem pyšná na to, že mám pohodový manželství, dvě zdravý a chytrý děti, dům.
Už bych se nechtěla vracet zpět........

Co mě poznamenalo v dětství? Asi rozvod rodičů. Maminka mě potom vychovávala sama. Snažila se ve mě realizovat. Vždycky jsem musela být ve všem dobrá. Vždycky, ikdyž jsem byla, to šlo ještě lépe a mohla jsem být podle mámy ještě lepší. Zkrátka stále bylo podle mamky co zlepšovat, nikdy jsem nebyla "dokonalá". Vzepřela jsem se tomu pouze jednou, když jsem na přání matky šla na vejšku, ale po měsíci jsem dobrovolně odešla a šla pracovat.

Tohle mě myslím ale poznamenalo, nejsem s ničím dlouho spokojená, musím se v mnoha věcech ( i co se vzhledu, vztahů, znalostí, peněz, nebo třeba oblékání týče) stále zlepšovat a někam postupovat, jinak upadám do depek a podobně.

Já tohle sebou budu vláčet celý život...rodiče upřednostnovali sestru,já byla vždy ta horší,dostávala jsem bití za každou blbost,a pořád samé domácí vězení i třeba měsíc,zákazy koukání na televizi atd...má psycholožka říká že je pro mě tohle blok...a nemám ráda mikuláše ptz z toho mám trauma....naši mě pořád srtašili táta měl oblek a kdykoliv jsem zlobila tak se obevil jako čert...hrůza bála jsem se chodit na záchod tak jsem čůrala v rohu za skříni.....ráno když mamka odhrnovala závěsy jsem se modlila aby na to nepřišla když přišla dostala jsem výprask....ale nikdo se mě nezeptal proč to dělám....

A to je myslím přesně ten důvod, proč by manželé neměli zůstávat v nefungujícím vztahu za každou cenu, jenom kvůli dětem. Myslím, že je daleko lepší, mít mamku a taťku zvlášť a pokud možno sťastné, než mít rodiče za každou cenu...Jistě, záleží na konkrétní situaci, ale......!!!!

Hlavně nezapomeňte, že vzorce chování se opakují a dávejte si pozor, abyste se stejně nechvali ke svým dětem.

Souhlasím.

Mně pohodové a bezstarostné dětství taky nebylo dopřáno a samozřejmě to psychiku člověka hrozně poznamená.
Poměrně rychle jsem dospěla (psychicky) a měla jsem v období na ZŠ starosti neúměrné mému věku. Dnes jsem pořád jakoby v křeči, mám problémy se uvolnit, za vším hledám problémy, jsem přehnaně kritická, taky vztahovačná, mnohdy citově labilní, ač se to snažím před svým okolím tajit. Neumím se úplně otevřít (tím, co tady takhle na sklo prásknu, si skoro protiřečím ), neumím přijímat. Mám samaritánský sklony (zatím neumím říct, jestli převažuje to pozitivní) a jsem skeptik. Zavírám si dveře sama před sebou.
Stejně přes všechny ty věci, které by člověk rád vytěsnil a nejlépe přepsal a odžil tak, jak mají být, umíme odpouštět.

Elissabeth,
tak to je síla, klasický případ zneužívání v rodině. Můžeš s tím ale něco dělat. Ikdyž minulost nezměníš, můžeš změnit svůj postoj k tomu, co se tsalo. Jestli Ti to dělá takové psychické problémy doteď, myslím, že je čas na psychoterapii.
Ale skutečnou. Ne jen si popovídat, ale skutečně se s tím vyrovnat, tak, aby Tě to už neohrožovalo.

ahoj, od dětství si na me každý dovolil, až pak došlo i k napadení atd... ale tak od 15 let už me to dost štvalo, tak, že sem se naučila si nenechat všechno líbit, naučila jsem si i prát a taky jsem posilovala, ale to už tak nepotřebuju, jelikož jsem sílu naštěstí zdědila po tátovimi to teda říkají kamaráditakže ted už naštěstí nejsem ten otloukánek co býval a jsem za to ráda

no a taky jsem mela problémy se vzhledem jak mi každý ríkal, ta je hnusná i segra mela sem dost málo kamarádů, jelikož jsem byla dost uzravřená jak ve škole i doma, pořád jsem doma brečela až došlo i k myšlenkám na smrt a jednou jsem se o to i pokusila, nevím proč mi tak strašně záleží ted na vzhledu, asi kvůli tomu, že se bojím minulosti

a taky me dost štvala nepohoda v rodině. Otec byl strašně agresivní, neco jsem udelala špatne, přilítla velká facka, bála jsem se abych neco neudelala špatne, makmu občas zmlátil, pořád brečela já s ní atd.... jednou když jsem byla malá jsem skákala po posteli a otec byl naštvanej , tak me hodil na nábytek a já se praštila o roh a museli jsme jet na pohotovst a zašívali mi to a mám ještě jizvu,proste rapl, ted už naštěstí tak velke není, ale půl roku se spolu nebavíme a já mám docela klid, až nekdy na to, že se do me naváží nadává atd.. ale naučila jsem se to ignorovat, myslím si, že me detství hodne ovlivnilo, jelikož jsem i víc uzavřená a né každýmu veřim , ale ted se hlavne snažím na minulost nemyslet

Ahoj, když už padne taková otázka, nikdy u ní nedokážu mlčet. Myslím, že si každý člověk zažil něco zlého, něco co by si druhý třeba ani nedokázal představit-já třeba nikdy o těchhle věcech nedokázala mluvit (o věcech z dětství) protože jsem se dost často setkávala s názorem, že ze sebe dělám chudinku, snažím se být zajímavá atp. Lidem jsem z toho důvodu přestala věřit a na čas jsem se do sebe uzavřela dost ošklivým způsobem až z toho byly maniodeprese (o kterých už jsem mluvila v jiné diskuzi). Takže musím říct-ANO- zážitky z dětství mě hodně poznamenaly, nejen, že jsem třeba měla problémy, ale taky mám na svět úplně jiný pohled, než třeba spousta mých známých. Moje cíle jsou úplně jinde než ty jejich a důležitost taky vidím třeba v úplně jiných věcech, které mnohdy lidi okolo mě třeba ani nezaznamenají. Dalo by se říci, že toho chci hrozně málo, ale kdo si zažil své, ví, že mnoho lidí z nás touží po něčem neskutečném.

SabinaG
ahoj Sabinko,m při čtení tvého příspěvku mě zamrazilo, protože je naprosto totožný s mým! Mám také bratra, také jsem byla bita jen já! náš vztah je veliced vlažný! také. Otec do dnes nevidí svou vinu! za vše jsem si prej mohla sama!!
Problémy ve vztazích jsem měla také! Maminka, také dělal, že nic nevidí! a dodnes si není také vědoma tátovy, chyby.
Dodnes naše vztahy nejsou ok. Ikdyž už jsem zdravá/byla sem nemocná skoro 15,let/ stejnou nemocí, jako ty.
Dodnes mi táta ubližuje!ale už "jen" psychicky. Nic nedělám dobře! naopak chci prachy prej po babičce! (starám se s manželem občas o jejího syna, mého strýce, co je ment. postižený/, když myju babičce okna, určitě za prachy!! mmch babička a děda, jsou jedíní, ktěří se mě také jednou snažili, zastat, jediní, kteří mě mají rádi upřímně!!
Můj manžel se otci, také nelíbí/ikdyž je to moc fajn člověk/. Jen v tomto, se náš příběh liší)Já, mám naštěstí bezva manžela.
Neboj se mít děti! nakonec já mám 3. děti! a ruku bych na ně nevztáhla!! jsem na sebe pyšná!že jsem dobrá máma, dokážu s nimi blbnout, dělat kraviny, věnovat se jim, tak nějak dětsky, jako bych si vynahrazovala to své dětství, kdy jsem to nezažila.

Dětství mě ovlivnilo naprosto zásadně, pět let šikany mi naprosto stačilo k tomu abych se zhroutila a přišly deprese. Doma to taky nebylo nic moc, matka se v jednom kuse nechala utlačovat od otce alkoholika. A tak jsem to byla já ta šedá myš,která se v každé společnosti choulila v koutě a s nikým se nebavila, ne protože by se nad všechny povyšovala, ale protože si myslela, že má na čele napsáno, že prostě není normální a protože se bála posměchu a ponížení.
Dnes je mi dvacet, můj přítel je velmi společenský a vždycky, když přijdeme mezi jeho kamarády, mám pořád pocit, že to všichni ví a budou se mi smát. Je strašně těžký se toho zbavit, ale musí to jít. Nějaké nápady, jak se přestat bát lidí? Jestli máte zkušenost. tak prosím písněte, díky

Lidičky, do konce života stejně budeme nosit vzpomínky z dětství. Stejně ikdybychom chtěli zapomenout na to vše "zlé" nikdy nezapomeneme.
Já jsem prožila na základce šikanu, a na střední trochu menší. A nikdy na to nezapomenu , a nikdy lidem neodpustím!

Všechno zlé, je ale na něco dobré........nezapomeňte, ale vzpomínky zůstanou!

Moje dětství taky nebylo zrovna radostné, kromě těch prvních 9 let, co jsem žila s mamkou, ségrou, prarodiči a strýcem (bráchou od mamky) .... sice jsme si toho nemohli moc dovolit, ale jako děcko jsem nestrádala... i když byl děda hodně přísný... strejda který neměl vlastní děti ani přítelkyni, pro mě byl vzor a já ho brala tak trošku jako tátu, protože se nám hodně věnoval.. jak mamka poznala toho otčíma, všechno se změnilo, kromě těch necelých 2 let, kdy nebyli manželé, byl ještě relativní klid, i když už v té době mi zakazoval spoustu věcí no a když se vzali, tak byl pořád rachot, dělal mi naschvály, třeba to, že chodil do školy a říkal učitelům jak jsem problémová apod. .. Ale mu jenom vadilo, že jsem byla jediná kdo mu nežral ty jeho lži, byl totiž schizofrenik, ale na to se přišlo až mnohem později... Od malička jsem trpěla nadváhou, ale od té doby, kdy mě začali posílat do dětských léčeben, tak jsem začala přibírat a během 2 let jsem přibrala 40 kilo... Protože tím jak jsem byla pořád pryč tak jsem ztratila úplně všechny kamarády a byla jsem úplně sama... a nikdo mě doma nepodporoval, všem bylo jedno že nemám kamarády, všichni si asi mysleli že se změním, že to nebude mít následky v mým vývoji, ale pravda je taková, že můj psychickej vývoj zastavili někde v těch 13-14 letech, od té doby jenom přežívám a nejsem schopná se nějak odpoutat od minulosti, protože si připadám hrozně neschopná.. doma mi to taky neulehčují, hlavně prarodiče, ti mi pořád dávají najevo jak jsem hrozná, i když mě mají rádi, ale pořád dělám všechno špatně podle nich... a pak všichni chtějí abych byla normální, abych si věřila apod... Těch zážitků s otčímem bylo moc, nejvíc závažnej byl asi ten, kdy na mě vytáhl nůž... ale nic mi neudělal, ale už to že to udělal hovoří za vše.. Měla jsem přítele přes rok, kterýho jsem hrozně milovala, ale tohoto vztahu lituju, protože jsem ztratila všechno co jsem za 3 roky na učňáku získala a teď, i když už od rozchodu uběhl skoro rok, jsem úplně sama, bez kamarádů, koníčků, sebevědomí ... akorát si uvědomuju, že takhle žít nechci... pořád zavřená doma před okolím... Jsem na tom podobně jak Pajulka s tím strachem z lidí, taky nevím co s tím dělat...