35+ bez partnera, bez dětí...

No páni, připadám si jako bych to vlákno založila já, jsem ještě o rok starší a řeším úplně stejný problém. Mám práci, přátele (z 90% vdaní, ženatí a s dětmi) a biologické hodiny bijí o stošest. Jediná má záchrana jsou mí synovci, se kterýma trávím pomalu více času než jejich rodiče ..beru je na akce s přáteli, kde jsou děti, učím je lyžovat, jezdit na inlainech atd. a spoustu lidí si myslí, že jsem jejich máma. Ač nejsem typ, co sedí doma...nějak jsem neměla štěstí potkat toho pravého. Občas si kladu otázku proč právě já? Občas mám hrozné deprese, když není s kým jít do kina, na akci ...seznamky jsem zkoušela, ale to dopadlo zoufale, buď mi nesedl on anebo já jemu. Každý mi říká jak se mám, že mám volný čas jen pro sebe..peníze pro sebe, nemusím se otravovat s chlapem..ale netuší jak ráda bych to za ty starosti vyměnila. Mám známou , co si dítě pořídila po domluvě se známým, kromě ní a její sestry nikdo neví kdo je otec...a můžu říct, že ač ji vlastní rodiče moc nepodpořili, je naprosto spokojená (samo, že chlap občas chybí)..a kluk naprosto skvělý, věnuje se mu naplno. Párkrát jsem o tom uvažovala, ale nemám v okolí nikoho, komu bych se to odvážila navrhnout...jinak bych už mimčo jistě měla. Říkám si, že lásku můžu potkat kdykoliv, ale mít dítě je věkem limitované...pokud nechci být sobec vůči vlastnímu dítěti..ono mít starou maminku asi taky není ideál.

No vida, tak to jseš skoro mý dvojče. Je mi 35, děti nemám a chtěla bych, a mám partnera (on děti nechce), ovšem ve 30 jsem taktéž procitla a už 5 let se od něj "snažím" odejít (po 15letém vztahu, v tomhle jsem slaboch, bála jsem se že budu sama když odejdu, že to nezvládnu)... nerozumíme si, jsme každý jiný, on je ve vztahu spokojený, já zoufale nespokojená, už dlouho žijem jen vedle sebe
Teď mám za sebou těžký období, kdy jsem měla zdravotní problémy po operaci, taky s rodiči, odešla jsem z práce (to bylo plánované) a jsem nezaměstnaná (to už ne)... ještě před 3 týdny jsem na tom byla tak mizerně, že jsem vážně uvažovala o tom jestli má vůbec cenu žít, měla jsem hrozný stavy, několik hodin jsem denně probrečela a nevěděla co dál... a přesně ten den, kdy bylo nejhůř (teď to bude znít jak klišé) jsem vyrazila s kamarádkami (vdanými, dětnými) to velmi vydatně zapít a seznámila jsem se tam s moc fajn klukem a to co bylo původně zamýšleno jako "jednorázová akce" se protáhlo... poprvý v životě mám vedle sebe někoho s kým si fakt dobře rozumím, máme hodně podobný názory, záliby a trochu i předchozí život... pomáhá mi přežít tohle divný životní období, ale do ničeho mě netlačí, jen mě podporuje v mých rozhodnutích... Já vůbec netuším jestli on je ten pravý, známe se opravdu krátce, jen cítím že jsem ho zrovna teď měla potkat a jsem za to moc ráda...
A co tím chtěl básník říct? Nejseš v tom sama, to co popisuješ znám, mám kolem sebe samé vdané kamarádky, většina už má děti v pubertě.... a já jsem "mimo"... ale fakt si myslím, že na každého někde někdo čeká a že vše se děje z nějakého důvodu, a že se nám v osobním životě taky zadaří včetně toho mimča

Tak já se přidávám do klubu svobodných a bezdětných třicátnic. Tedy- je mi 32 (čerstvě) a jsem sama už delší dobu. Biologické hodiny mi netikají (zatím, a vlastně ani nevím, jestli někdy budou), ale partner pro život je v nedohlednu. Bydlím na malém městě, takže chlapi, kteří za něco stáli, jsou rozebraní a nikde nikdo. Na seznamku nemám dost odvahy, tak nechávám věci být a říkám si,že se stane, co se má stát. Jenomže je to asi pitomost- po třicítce ženská zjistí, že už má jenom málo času (na ty děti, pokud je chce, v tom je příroda opravdu velkorysá k chlapům), a pokud se aktivně nesnaží, tak holt nikoho nepotká (někdy bohužel, ani když se snaží). Uvědomuju si klady i zápory života single- potkávám kamarádky, kterak vlečou plné tašky nákupů v jedné ruce a řvoucí dítě vedou v druhé a stěžují si, že ten jejich je pořád v práci, případně že celá domácnost je na nich - to se přiznám, že jsou chvíle, kdy nelituju. Na druhé straně mi chybí opravdu vztah, kdy by si člověk řekl, že to je "to ono", však to znáte, hledáme to každá. Zajímavý aspekt je i to, jak single ženy po třicítce vnímá společnost- ve velkém městě to není tolik znát, ale v malé obci vás každý zkoumá pod drobnohledem a sousedky u holiče drbou, jak to, že tahle nebo ta je ještě svobodná "s tou musí něco bejt, pani". V práci je to taky zajímavé- šéf mě tituluje slečno a já začínám uvažovat nad tím, kde už je ta hranice, kdy už to zní trochu nepatřičně.No ale v každém případě je třeba brát věci s nadhledem a brát tu samotu jako dočasnou fázi, předcházející něčemu novému, a aktivně se snažit věci změnit.

Holky, a nechcete některá mého bráchu? Mám pocit, že se seznamuje výhradně s holkama, které nestojí o delší vztah, natož manželství a dítě... a to je jim kolem třicítky. Zrovna nedávno jsme to řešili, že to dneska asi není moderní, chtít se po třicítce usadit. Držím vám všem moc palce!

PS: bráchovi bude 33, je to sportovec, sympaťák, málo vlasů, byt v Praze

SabinaG

Znám velmi dobře, občas na mě koukají jako na exota a občas "závidí". Říkám si, že vše má svá pro a proti, někdy mi chybí takový ten "rodinný" život a jindy si říkám, jestli bych to opravdu chtěla (člověk si prostě zvykne ), jestli to není jen pocit, "chci to, co nemám", každopádně, nevím, jaký to má důvod .... Je to za trest nebo za odměnu? Přítele sice mám, ale stejně nežiju "standardním" životem, což mnoha lidem vrtá hlavou, jako vždy vše, co se vymyká. Popravdě, moc nevěřím, že se něco změní.

tak, už se to tady nakouslo, kde tedy ty pravé potkat? Lovit v mladších vodách? Trpělivě hledat rozvedené? Co s příteli, s kterými sice jsme, ale třeba by nám až tak nevadilo je vyměnit. Mám dost kamarádek, které jsou s někým jenom proto, aby nebyly samy a ještě si s nimi pořizují děti. Sice to přinese nějaké to plus (mají ty děti, na nájem nejsou samy, atd), ale taky dost mínusů (velmi často manžel, o kterého by za "normálních" okolností nikdo nezavadil, takové ty pivní povaleče, workoholiky, mamánky, nechající se obsluhovat se shora, se zdola, sloužící do roztrhání těla, tak jak nás to maminky (těch po 30) naučily, atd.). Když mi pak ten nový kluk, kterého potkám a nějakým způsobem se mi líbí, nezaplatí ani kafe, tak mě přejde chuť se seznamovat.

Majda345
Ano i já se přidávám. Už dříve jsem si všimla, na jiné diskusi, že jsi svůj věk zveřejnila a nějak mi to nekorespondovalo s Tvou fotkou. Tipovala jsem tak 16, 17.

Tohle je dobrý, už jsem nad tím taky párkrát přemýšlela. já to mám ve svých 35 tak půl na půl, a opravdu mi někdy přijde až komický když mě někdo osloví slečno, si v duchu říkám, lepší by bylo mladá paní než stará slečna. I když dnes jsem si nechala vyplnit u plast. chirurga nosoretní vrásky, tak zas budu chvíli za slečnu

Mě ponejvíce závidí, ten styl života který vedu je láká, můžu co chci, kdy chci, nejsem ničím a nikým omezovaná... jenže když je mi ouvej, tak jsem většinou sama, jak naschvál nikdo nemá čas, a pak zas kamarádkám závidím ty jejich všední problémky s dětmi, manžely, to že mají stále co řešit...

Taky jsem hodně dlouho nevěřila, ani jsem dost dlouho nechtěla, ten "svobodný" styl života mi víceméně vyhovoval... jenže dospěla jsem do bodu kdy už vím co chci, a snažím se tomu věřit a doufám v to, já vážně nechci zestárnout sama, chci rodinu a děti, chci přesně ten styl života na který mé vdané a stále nestíhající kamarádky s dětmi nadávají

Když takhle tituluje šéf, tak to snad ještě přežiju, ale pokud mě takhle při občasném pracovním styku oslovuje pětadvacetiletá holka (samozřejmě vdaná, s dítětem), tak jí v duchu kroutím krkem..)

No, já mám, bohužel - tedy jim to samozřejmě přeju, kolem sebe právě samé kamarádky, které mají poměrně fajn manžele - žádný odpad, jsou jako rodina akční, jezdí společně (v partách) na dovolené, pořádají různé akce atd. Já ty kluky znám osobně, buď jsem s nimi pracovala, nebo jsou to moji spolužáci atd. a ač samozřejmě nikdy nic není bez mráčků, tak můžu říct, že tihle to mají opravdu srovnaní a pro manželství a otcovství se hodí. Takže se nemůžu "utěšovat" nějakými řečmi, že ony jsou sice vdané, dětné, ale... No, je pravda, že v době, když se s nimi začaly holky chodit, tak já zrovna měla vztah (a byla jsem příííšerně zamilovaná) do silně charismatického chlapa o dost staršího (děvkaře..). Mě ovšem připadal úžasný, akční, zajímavý, zábavný a blabla a o ty hóóódné kluky, které měly kamarádky, bych zájem neměla. I ony sezačátku nebyly tak děsně zamilované, prostě někoho chtěly a šly do tho tak trochu i rozumově. No, jenže z nich se vyklubali fajn otcové rodin, kteří se dokáží postarat a přitom je s nimi i sranda (holky by je teď už nevyměnily), zatímco má obrovská láska šla do kopru.. (sakra, kdy už mi ten admin povolí smajlíky?..)

Aristes

tuším, že tak po 10 příspěvcích .

Aristes

Taky znám Prostě jsem neužívala mozek, ale jen si "vše" užívala ... Ale co, stejně to stálo zato .

U mně ten pocit zmizel až s narozením dítěte. Na manželství jsem nečekala a nelituji toho. Myslím, že je iluzí představa, že rodina s oběma rodiči je idylka. Žádné hádky, konflikty ohledně výchovy dětí... i ta láska nakonec přišla. Já sama vyrostla s bráchou jenom s maminkou a bylo u nás vždycky krásně, žádná trága se nekonala.
M.

Na děvkaře jsem zatížená. Tak jsem si jednoho vzala- vysloužilého- a jsem spokojená. Vybouřil se vedle jiné.

..No jo, no, oni mají jiskru a i ta věčná nejistota přidává určitým způsobem na přitažlivosti - psí oči u partnera mě odrazují (a hele, už můžu smajlíky!). Já osobně jsem ale už vyléčená a nikdy bych už do něčeho takového nešla, brrr (těch nervů v kýbli, těch slzí, těch sprostých slov, co jsem mu v duchu dala..)

Maria

Prosím Tě, v kolika letech je to obvykle přejde? Mě se zdá, že u někoho je to "chronické" a věk nehraje roli.