Jak se vyrovnat s neúspěsností léčby?

Jak už tu zaznělo, jestliže je nepříjemné o tom v rodině mluvit (což naprosto chápu), vyřešila bych to dopisem, kde bych napsala důležité věci, abys měla klid. Jinak se mi v takové situaci těžko radí, je mi to moc líto. Přeji Ti, abys neztrácela naději a aby ses uzdravila, protože to je to nejdůležitější. Na závěr bych doplnila větu, která mi utkvěla v hlavě z filmu Trosečník:

Musím pořád dýchat, protože zítra vyjde slunce a kdo ví, co přinese příboj.

Hodně štěstí!

Ahoj, předně držím palečky, aby vše dobře dopadlo, protože já věřím, že dopadne…musí u tebe zkusit jiný typ léčby, ale ještě nic není ztraceno, já sama se léčím s nevyléčitelnou nemocí, leč naštěstí ne smrtelnou, ale občas pořádně otravnou taky existuje spousta variant léčby, než se přijde na tu správnou, chvíli to může trvat, ale pokud tě lékaři léčí, tak věř, že opravdu nic není ztraceno a všechno dobře dopadne… je to smutné, ale pacientům, kteří už nemají šanci, se opravdu žádná léčba nepředepisuje, jak už tu zaznělo (kromě tišení bolesti)

jinak já si myslím, že by ses měla chovat sobecky - dělej prostě to, co vyhovuje tobě, chceš se o tom bavit, tak se o tom bav, nechceš, tak se nebav, teď je právě ta doba, kdy by ses neměla ohlížet na druhé, ale hlavně na sebe tak, abys byla v maximální psychické pohodě, protože věřím, že na vyléčení má psychika velký vliv…jestli ti bude lépe, když se budeš chovat jako by se nic nedělo, chovej se tak, někomu naopak pomůže, aby se uklidnil, že si vyřeší věci, pro případ, že nastane nejhorší - třeba sepíše závěť, těžko radit, osobně tě neznám, je to určitě strašně indiviudální, radím jenom, aby ses tomu nepoddávala a bojovala, ale jinak se chovala tak, jak to vyhovuje tobě a neřešila to, že tetička si o tom chce povídat, tak je neslušné, abys jí nevyhověla...

Nebudu dělat chytrou, protože jsem se do takové situace zatím nedostala, ale četla jsem asi dvě meditační knihy. Jedna z nich se jmenuje Tibetská kniha mrtvých a i když někomu knihy nepomohou, tak je tam psáno, že nesmíš nechat proniknout myšlenky. Čím dříve a déle budeš myslet na nejhorší na ten konec, tím hůře se ti bude umírat a tím více tě to může bolet, protože tvé tělo se na to připravovalo dlouhou dobu a i když jsou různé bolesti, tak často pochází intenzita naší bolesti z hlavy. Nebudu to brát jako, že máš umřít a je to dáno, protože si myslím, že naděje umírá poslední a určitě může pomoci vůle žít. Když to shrnu z těch knih, tak tvoje mysl má být úplně někde jinde. Vím, že se to lehko říká, protože já sama hodně uvažuji, ale ta kniha je psaná spíše pro lidi, kteří to ví, že jejich čas končí a oni se s tím smiřují. Je to celé o odpoutáváni mysli od těla, přijímání té situace a přijímání nového života po životě (reinkarnace). Jak psala True, tak se musíš naučit s tou nemocí žít a snažit se jí psychicky nepodléhat a snažit se užívat si. Je těžké bavit se s někým, kdo je vážně nemocný a já sama jsem ten typ, co by se o tom s nikým příliš nebavil. Možná bych si v takové situaci nacházela stejně nemocné lidi s kterými bych si mohla povídat, psát. Vůbec netuším. Když jsi z rodiny nemocného, tak to není lehké o tom mluvit to už jsem také zažila. Já v tu chvíli neumím nic říct.

A závěrem ti přeji ať se zadaří a nevzdávej to

Omlouvám se předem za negativní příspěvek, ale doufám, že bude správně pochopen. Před 3 měsíci mi zemřel táta na rakovinu. Mělo to vcelku rychlý průběh, trvalo vše jen necelý 3/4 rok (od chvíle, co mu na to přišli do jeho smrti). Táta se zezačátku držel, bojoval, ale přišli na to pozdě a podle mě se po tom, co nic nezabíralo, jeho stav hodně zhoršil, protože rezignoval. Jasně, pozitivní myšlení nikoho nevyléčí, ale určitě je důležité. Tátovi potom už chybělo. Chci jen říct, že je hrozně těžké mluvit s nemocným o těch praktických věcech, ale na tátovi bylo vidět, že se mu "ulevilo" po tom, co jsme si poslechli, jak naložit s účty, sám se snažil vyřídit co nejvíc věcí, od pojistek po sbírku knih. Takže nějak rozumím tomu, jak je to pro Tebe důležité vyřešit, kdyžtak se přikláním "alespoň" k napsání dopisu. Nechci tady rozebírat svou situaci, ale píšu to proto, že malilinko vidím počínající rezignaci i u Tebe a chci Tě poprosit, abys to nevzdávala. Držím Ti palce, vrať to tý mrše za všechny, co to nezvládli.

Já bych potřebovala:
1. vědět o své nemoci co nejvíc a naprosto důvěřovat lákaři. Chtěla bych znát pravdu, vědět, jestli se jedná o paliativní léčbu, nebo mám opravdu naději na vyléčení. Máš maminku lékařku, určitě je ti velkou oporou. Stejně tak nepochybuju, že sis o nemoci zjistila maximum.
2. v rámci možostí si dát věci do pořádku. Nevěnovala bych tomu víc času, než je nezbytně nutné, prostě vyřídit a odsunout, dál se tím nezabývat.
3. přijmout nemoc jako něco, co přijde a zase odejde. Posílit tělo, změnit způsob stravování, zařadit jógu, jestliže sama neumím odbourat stres. Už ses jednou uzdravila a došlo k recidivě. Něco je tedy pořád špatně. Teď to znovu zvládneš (!), ale nemoc se zase může vrátit. Netvrdím, že to tak je, ale třeba existuje faktor, kterým můžeš svou nemoc ovlivnit..
4. najít lidi, kteří si podobnou zkušeností prošli a uzdravili se! Být s nimi v kontaktu, vědět, že medicína dokáže vyléčit..
5. přijmout ty tři měsíce na chemo jako cestu k uzdravení, plánovat si, co uděláš potom, zvizualizovat si ty konkrétní zážitky, pokusit se je brát jako hotovou věc, která po léčbě přijde a bude za odměnu! Hele, nasadili konkrétní léčbu a nezabrala. To se prostě v medicíně stává, takže nasadí jinou, která bude líp cílená.
6. přijmout okolí, které to s tebou myslí dobře. Pomůžeš jim i sobě, pokud na jejich způsob komunikace přistoupíš. Bavte se co nejvíc o tom, co a jak bude po nemoci. Tím, že budeš neustále analyzovat svoje myšlenky a přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby léčba nezabrala, svému tělu nepomůžeš. Naopak!

El, na úvahy o smrti máš opravdu dost času (Čti: Na úvahy o smrti se vys.er!)

Máš zasažené spádové uzliny, což je běžné u této nemoci, předpokládám, že další testy máš v pořádku a všechny ostatní orgány máš zdravé. Jsem si téměř jistá, že pomocí nově zacílené léčby se vám podaří nádor zmenšít a odstranit! Pokud je nádor v ohraničených uzlinách, máš velké šance na uzdravení, chemo zvládáš dobře, cítíš se relativně fajn, máš zázemí rodiny, jsi mladá silná holka, to dáš!

Eli, vůbec nevím, co napsat. Snad jen... řiď se svými pocity. Pokud by nebylo východisko a žádná naděje a jen bolest, tak tě naprosto chápu, že bys chtěla vzít svůj život do svých rukou, sama bych to tak udělala asi taky.

pevně doufám, že to zvládneš

Ahoj, promiń, že nerespektuju to, žes žádala, aby ti nikdo nepsal co jíst a co ne. Taky nemyslím, že změna stravy dokáže vždy vylečit rakovinu, ale z vlastní zkušenosti vím, že když člověk trochu změní stravu, tělu to neuvěřitelně pomůže a může bojovat s nemocí. Všechny alternativní směry, kterými se už dlouho zabývám, se v podstatě shodují v jednom bodě a to je co nejvíc omezit maso a vůbec všechny živočišné produkty. Pokud jíš konvenční stravu, rozhodně bych to uvážila, taky se tím budeš aktivně podílet na své léčbě, což by ti mohlo pomoci i psychicky. Má známá, která prošla ve třiceti stejnou nemocí, také užívala vilcacoru, prý to velmi pomohlo.
Jinak ti doporučuju knížky od Doreen Virtue o andělech, neskutečně zlepšují náladu a nabíjí pozitivní energií, nemusíš věřit v anděly, ale zkus si nějakou opatřit, mně pomohly opravdu hodně.
Ještě jednou se ti omlouvám, že jsem psala o něčem , cos nechtěla, ale cítím z tebe rezignaci, a když nic neuděláš, nic se nezlepší. Buď aktivní a snaž se pomoct sama sobě všemi způsoby - tzn. jóga, meditace, dobrá strava, doplňky stravy, chození do skupin stejně postižených žen atd.
Moc ti držím palce a stejně jako ostatní si myslím, že je strašně brzo házet flintu do žita, nezabrala jedna léčba, ta druhá zabere! Proč teď hloubáš o tom, jak bude nejlepší zemřít, když bys měla hledat co nejvíc informací o tom, jak rakovinu porazit? Nejsme bezmocní, tak hodně sil a do boje!

Ahoj El, nejsem holka, ale zato vím hodně o rakovině. Měl jsem několik typů nádorů a poslední tři jsem si vyléčil sám. Nebudu Ti psát sem proč ta léčba nemůže zabrat a ani proč to sem nemůžu napsat. Když mi napíšeš na můj mail tak Ti pošlu informace včetně seznamu klinik kde se rakovina skutečně léčí. Pokud ovšem chceš, ale vzdát to můžeš vždycky, na to je dost času. mira2801zavináčseznam . Dost velká část toho je v angličtině. Držím Ti palce , Míra

Ahoj Eli,
moc mne mrzí, že se s nemocí stále potýkáš. Držím ti celou dobu palce. Ve škole zrovna tohle téma probíráme s odborníky, tak kdybys měla zájem si o tom popovídat se mnou nebo se specialisty, tak klidně napiš.

Myslím, že by sis měla prvně promluvit s rodinou z očí do očí. Sednou si s nima a říct jim, čeho se bojíš. Nechat se vymluvit a pak si poslechnout jejich názor. Chlácholení opravdu málokomu pomáhá.

Nevím, jak moc jsi se o svojí nemoc zajímala, ale často je nejlepší si o nepříteli zjistit co nejvíce. Třeba bys pak zjistila, že statistiky nejsou tak hrozivé, jako u jiných forem rakoviny.

Pokud mohu radit, tak bych se soustředila na momentální okamžik. Jak se říká žít ze dne na den. Teď třeba sedíš u počítače s čajem a koukáš se na film....soustřeď se na to, co je teď a ne na to, co bude za 3 měsíce...budoucnost neovlivníš, ale přítomnost ano. Dělej co tě baví.

Jinak mne nic chytrého nenapadá. Myslím, že v tomhle boji jsi sama proti sobě a záleží jen na tobě, jestli zvítězí chuť bojovat.

Ahoj Eli,
určitě si s blízkými promluv a všechny ty praktické věci si zařiď, mne by to taky stresovalo. A myslím, že Tě pochopí!
Prosím, snaž se přestat vyhledávat věci o smrti, zkus opravdu dělat spíš věci, co máš ráda a baví tě. Zvlášť pokud se jinak cítíš dobře, využij toho! Taky bych se asi snažila vyhledat lidi, kteří jsou na tom podobně.
Vem si, že nikdo neví, jak dlouhý je jeho život a nakonec nás můžeš i všechny tady přežít Mne hodně inspirovalo tady toto video: http://www.tedxprague.cz/videa/rocnik/tedx2013/oso bni-rozvoj/v/mame-vice-svobody-nez-90-planety-tak- proc-si-kolem-sebe-stavime-zdi
Ta paní tam říká, že rakovina je dar. A já si myslím, že je to super to takhle brát, dalo jí to vlastně tu odvahu, kterou by jinak nikdy v sobě nenašla. A co je pak lepší žít 95 let nudného, stereotypního života, nebo třeba klidně méně, ale žít opravdu naplno? Je to klišé, ale opravdu všechno zlé je k něčemu dobré. A já bych Ti moc přála, abys našla smysl v tom všem, co se Ti děje, aby ses nevzdávala, třeba Ti tak chce jen život naznačit, že se máš přestat bát a začít si užívat (sama říkáš, že jsi i před nemocí často uvažovala co by kdyby).
Vím, že se to vše lehce říká a chápu to, že už třeba nemáš energii, že ty výsledky Tě teď zas srazily na dno, to je uplně přirozené a nenadávala bych si za to. Ba naopak klidně bych si na tu rakovinu pěkně zanadávala od plic! A pak se zvedla a šla se věnovat tomu, co mám ráda Nenutila bych se do nějaké speciální stravy, která Ti nevyhovuje, jak tady radí. Jez to, na co máš chuť, dělej to, co cítíš, že chceš dělat. Tělo a srdce si řeknou
Vím, že Ti tu všichni říkají, že psychika je celé zdraví, je to pravda, ale rozhodně si kvůli tomu nevyčítej ty pocity, co teď prožíváš. Důležité je ale znovu vstát!

Myslím na Tebe a přeju Ti v životě už jen dobré věci, to špatné sis už "vybrala".

Děkuji Vám všem za povzbudivé příspěvky.
V papírech mám napsáno 'paliativní chemoterapie', ovšem sama vím, že definic slova paliativní jsou tisíce - od smyslu léčby symptomů až po cíl dosažení kompletní remise, která může trvat spousty let až furt. Akorát se neřekne vyléčení nebo uzdravení, jen prostě remise. Ale budiž, beru tak.
Jinak ano, o nemoci jsem si zjistila vše, od seriózních lékařských textů až po různé alternativní no .... rešení typu sirup a soda a podobné bláboly. Stal se ze mě onkolog amatér 😊. Sama jsem řikala mámě, tohle neklaplo, dostanu ty a ty léky místo toho, mamka pak měla čas, šla k Dr. se mnou a dali mi přesně to, co jsem řekla. Je hodně těžký pro mě doktorům důvěřovat, na léčbu bývají dané protokoly... Sama jsem z lékařské rodiny a dost věcem rozumím.
Hodně těžký je pro mě to žití ze dne na den, svojí povahou a výchovou mám tak nějak zažito, že ze dne na den žijou feťáci, cigáni, socky apod., nějak bylo, nějak bude... Já se vždycky snažila být poměrně zodpovědná a předvídat, co přijde a tahle část mojí povahy teď zrovna v tomhle případě je na škodu a jede proti mně.
Ono s tim užíváním každýho dne je to taky těžký, né že by mi bylo zle, fakt nevypadám ani se necítím špatně, spíš jsem bez nálady na nějaký ejchuchu. Přirovnala bych to k takovýmu tomu pocitu, a ten myslim, že známe všecky holky, že je všecko blbě - vlasy nedržej, na ksichtě pupínek jak Brno, všecky hadry hnusný a nemoderní, chuť zalízt někam a ani nevylejzat... Tak zhruba takový pocity já mívám.
Hodně mi pomáhaj psi, to jsou nejlepší životabudiče, mám je místo dětí. Vždycky si řikám, že tu nemůžu ty moje holky nechat samotný. A prítele a rodinu... A pak mě zas kolikrát přepadne pocit, že všem přidělávám jen trápení a starosti. Takový začarovaný kruh.
Jinak s rodinou o tom mluvim, jenže u nich je to možná způsob obrany vlastních nervů. Takže rozhovor je, že já mám starost, co s prachama, s tělem, hadry na charitu apod. (chci, aby to bylo tak, jak prostě chci) a oni furt mysli na to, že se uzdravíš. Já chci, ale CO KDYBY, že jo.... Chci to mít posichrovaný kdyby to nedopadlo. Pak se v tom člověk tak blbě zapastí.

to si myslím, že je určitě důležitý! mít tohle vyřešený, ale to klidně můžes sepat do nějakého dopisu a pak ho dát např. právníkovi, nebo někam, kde bude v bezpečí a rodina ho najde. Hlavně se v něm "neluč" s rodinou.. napiš ti jen body 1) oblečení na chalritu 2) až jednou umřu, chci spálit, atd. Nepiš to s vědomím, že se léčba nepovede, ale s vědomím, že jednou tak tako tak umřeš, jako každý z nás a je jedno za jak dlouho se ta tvoje "poslední vůle" vyhrabe Jinak taky věřím v syrovou stravu (raw food), jogu apod, ale to musí asi člověk dělat nějak přirozeně a né, že má rád diskotéku a pak to vymění za jogynské sezení Jinak ti taky narovinu říkám, že přítelovo máma měla (už nemá!) , raovinu prsu (nejakou extra agresivní) a naprosto nesnášim její kecy o smrti, které má ještě dnes! Okolí je už tak vyčerpáno nemocí blízkého a když on mluví o tom jak umře, tak to je fakt na odstřel (sebe sama). Z tebe je ale znát víc pozitivní energie i když ti v těle bují nádor. Sama netuším, jak bych se chovala.. :-/ Jinak taky souhlasím, že něco asi nebylo v rovováze, proto se ta nemoc objevila. Mohl to být podvědomý stres, nevyřešené křivdy v dětství, překyselený organismus. Nebo vše dohromady. Vždycky si ale říkej, jak se máš dobře a děkuj za to, jaká jseš (pěkná, mladá, jinak zrdavá) Vem si kolik dětí umřelo v koncetrácích, hladem, strazí je auto! Chudinky ani neměli ponětí o živote život je dar a velmi si ho važ! Nad prášky apod ani neuvažuj.

Adluna: já právě měla, vlastně furt mám ráda tu diskotéku, takže s tim jogínským sezením tuším průšvih 😊
Jinak já při první atace nemoci byla úplně v klidu, vůbec jsem to neřešila, až tohle mě dostalo... Jak se všude píše, že jak je metastáza, tak ámen...
Rodinu chápu, sama ze sebe jsem dost otrávená a unavená.

Reaguji na Ellenuschka: vykašli se na všechno a řeš jen sebe. Jsi bojovnice a určitě to zvládneš
Hele já vím, že maminka je doktorka a zřejmě na to koukáš pohledem klasické konvenční medicíny, ale zkus prozkoumat a mrknout na rakovinu z pohledu medicíny alternativní, východní. Třeba ti to v něčem pomůže. Rozhodně to ale neodsuzuj...já byla taky vůči ní skeptická, ale hodně mi pomohla