26 let a bez přítele

Tak pod toto sa podpisujem.

Přidám se do klububu dlouhodobě nezadaných. Budemi 22 a ještě nikdy jsem neměla žádný vztah a ani moc kluků, kteří by o mě někdy projevili zájem. Když to spočítám, tak jsou celkem 2 + nějaké to dětské nadbíhání na základce. Prvního kluka jsem měla ráda, jenže jsem se v 15 bála a jak jsem toho později litovata... A druhý kluk, no asi takle pořádně jsem ho neznala, jen od vidění a vždycky se mi zdál nesympatickej, sice si jsme schopný povídat (teda spíš on vede většinou monolog a já jen souhlasím nebo ne), ale prostě nemáme snad žádné společné zájmy a úplně opačný pohled na svěť. Takže jsem stále sama...

Reaguji na KalaAzar: Reaguji na zuzak: S těmi kamarády, jako bych četla o sobě. Ale došla jsem k závěru, že to "něco" tam být prostě musí, jinak to nemá cenu. Když se to láme přes koleno, nebude happy ani jeden z té dvojice. Z mojí zkušenosti nakonec akorát tak ublížím (ex)kamarádovi, ztratím ho a přítele stejně nezískám...Jinak jsem se přistihla, že už jsem si asi taky dost zvykla na samotu, na to, že si vše plánuju podle sebe atd., ale to zas neznamená, že nikoho ve skutečnosti nechci. Víc mi právě chybí ta blízkost, intimita a další příjemné věci, ale to je pomalu na další diskuzi.

Reaguji na Lemonka:

Týýjo, nejsem tvoje kamarádka? To je jako kdyby jsi to psala o mě, fakt do puntíku...

no mně to přijde, že člověk má nějaké svoje představy, ale podle mého by měl i randit, aby viděl, jaká je realita....mnohdy ty představy o partnerovi můžou být takové, že jsou dost mimo, takže pak se může stát, že se bude pořád čekat na něco, co neexistuje...
Ano, byl třeba člověk na kterém jsem ze začátku viděla chyby, ale když jsem ho blíže poznala, zjistila jsem jak je skvělý, že má vlastnosti, které mi vyhovují, ale které neukazuje každému

Jinak teda holky, jsem na tom úplně stejně Za půl roku mi bude 25 a vážný vztah jsem neměla nikdy...Vždycky rande, maily, sms a tím to skončilo. Vždycky z mé strany, po čase jsem přestala odepisovat a konec. Nechápu to a nevím v čem je problém. Já už se za to i trochu stydím...Kolikrát jsem byla na rande s klukem, který mě přitahoval a líbil se mi, ale čím víc se on snažil mě sbalit, tím víc mě to odrazovalo.
Já zatím každému říkám, že jsem šťastně svobodná Na jednu stranu jsem i docela spokojená, nemusím se vázat, nařeším žádné hádky, neshody...ale tak, nějaký ten mužský element už by to asi chtělo

Reaguji na EleanorWoods: Do konce jsem dočetla, ani to moc nebolelo. Myslím, že ve tvém případě je to určitě markantnější po té finanční stránce, což mě se netýká, jelikož teprve končím VŠ, ale chápu, že hodně chlapům to může srážet sebevědomí. Obecně mi přijde, že v ČR nemá moc chlapů sebevědomí, aby snesli úspěšnou ženu, ale možná je to jenom moje zkreslená představa, že v zahraničí by to mohlo být lepší. Mám totiž zkušenost, že v ČR na chlapa nenarazím, co je rok dlouhej, kromě pár omylů, ale jakmile vyjedu za hranice, tak bych je mohla přehazovat vidlema...a nemyslím do Itálie, Bibione a tak...

Reaguji na EleanorWoods:
já to s tebou klidně zkusím. ale jen když mi koupíš heliose

proč vlastně někoho hledáte? jste samostatné, úspěšné, tak proč si k tomu pohodlnému životu přibalit někoho kdo vám bude doma oxidovat, kdo vám bude prdět v obýváku, nechávat ponožky v koutě, na záchodě prkýnko nahoře a ještě k tomu dělat chytrého... copak to máte zapotřebí?

Taky pořád přemýšlím nad tím, že veškeré ty své neplodné nevážné vzathy jsem vždy ukončila já... Možná by z toho někdy i bylo něco víc, ale já jsem vždy jakoby vycouvala, snad ze strachu, abych se na někom nestala závislou a aby se pak on nerozešel se mnou... Nevím... Prostě taky cítím, že chyba je někde ve mně, ale nevím, co s tím dělat. Chci vztah, chci partnera a být s ním šťastná. Ale podvědomě mám prostě asi nějaký blok, který mi v tom brání, a já nevím proč.
Hrůza

Reaguji na pulspuls: Tak s tímhle v podstatě souhlasím...Zažila jsem ve svém okolí, že to mnohokrát i vyšlo, mně bohužel (zatím) ne. Mně se vlastně ještě nestalo, že bych šla na rande s někým, kdo by mě po všech stránkách děsně přitahoval, spíš jsem si vždycky řekla, proč ne...Ale narazila jsem většinou buď na to, že - 1) Se mi líbil fyzicky, ale po 5.min. jsem ho chtěla zabít. 2) Jsme si celkem rozuměli, ale nepřitahoval mě. 3) Chtěla jsem ho zabít a nepřitahoval mě.

no, ber to tak, že takovej chlápek, který holky děsně přitahuje a má všechno, tak je potom přehrabuje vidlema a nakonec je i třeba nevěrný.....já fakt bych brala nějaký kompromis a poznávat a poznávat...ono zpočátku si každý tak trochu na něco hraje a nakonec zjistíš, že je úplně jinej
Já bych to určitě nevzdávala a randila dál, ono se štěstí nakonec unaví

Jo, to mi taky některý kámošky říkaly a teď jsou třeba manželé...

Reaguji na Slamacek: Z jednoho prostého důvodu člověk nikdy nechce být sám, protože člověk je tvor společenský a toho druhého k sobě potřebuje ať je bez peněz a žije na ulici nebo někde ve vile na Miami.

Reaguji na Verunn: Já mám stejný názor na to, že Češi toho moc nepřekousnou. Někdo může oponovat, ale procestovala jsem toho docela hodně a právě v té cizině jsem většinou k sobě někoho našla. Asi bych se měla někam odstěhovat, ale já se vždycky bála, že když zůstanu, tak se něco stane nevyjde to. A tak jsem se vždycky bála až to dopadlo zatím takhle.