Je zlé být introvert?

Poměr introvertů a extrovertů je ve společnosti cca 1:3. Introverti nejsou asociálové, jen nejsou schopni vést debaty "o ničem" a dělá jim potíže větší společnost lidí právě z toho důvodu - čím více lidí, tím více musí být generalizované téma hovoru (nejedná-li se o přednášky, apod.). Zajímavé je, že i lidé kteří jsou "v jádru" extroverty a současně oplývají nadprůměrnou inteligencí, ubíhají často do introverze (viz M. Vágnerová - Obecná psychologie).
Já jsem introvert a nevidím v tom nejmenší problém

Je to zajímavé, mohla by jsi k tomu napsat více? Nechce se mi půjčovat kniha.

Reaguji na Madona:
introvert
člověk žijící především svým vnitřním životem, avšak velmi vnímavý ke svému okolí, přemýšlivý, empatický pozorovatel, rozvážný ve svém jednání a opatrný ve svých citech, sklony k mlčenlivosti v případě neexistence relevantního tématu, preferuje nepřímou komunikaci (e-maily, dopisy, SMS) před hovorem. Ve společnosti preferuje menší skupinky (méně než 5-10 osob) introvertních lidí. V případě nutnosti je po určitou dobu schopen se chovat extrovertně.

extrovert
člověk žijící navenek – povrchní a spontánní ⇒ snadno komunikuje a dokáže zahajovat a udržovat i hovor „o ničem“, jedná rozhodně a rychle až zbrkle, po citové stránce je velmi otevřený ale jeho city jsou taktéž povrchní a je méně vnímavý ke svému okolí. Ke spokojenosti potřebuje být v centru dění, nejlépe i pozornosti, tudíž se rád objevuje na akcích s větším množstvím lidí.
Často rozšířeným mýtem je tvrzení, že introvertní osobnost je nevšímavá vůči svému okolí a naopak extravertní velmi všímavá.
Ve skutečnosti je to však obráceně – extrovertní osobnost je sice schopna vjemy ze svého okolí vnímat ve velkém množství, ale méně intenzivně…
Důvodem vytrvalého přežívání tohoto mýtu je skutečnost, že introvertní osobnost si sice všímá mnohem více detailů, ale nechává si je pro sebe. Zároveň však vysoká kvalita vjemů způsobuje problémy s přetížením vnitřního myšlenkového procesu a pocity zmatenosti, vyčerpání.
Míra introverze též často roste s narůstajícím intelektem.

Vágnerová uvádí: vyhraněný introvert bývá hodnocen v rozpětí kategorie směšnosti a úcty. K extrovertovi budou mít ostatní lidé obvykle osobnější vztah, který se může pohybovat v rozmezí sympatie, lhostejnosti až nesympatie.
Podle Junga jsou v osobnosti obsaženy obě varianty - jedna z nich na vědomé úrovni (odráží se v chování a prožívání) opačná tendence je v nevědomí, ale i tak se může určitým způsobem projevovat.

Arne díky

Rozdíly mezi introverty a extroverty znám.
Spíše mě zaujalo to, že kdo je v jádru extrovert a oplývá nadprůměrnou inteligencí ubíhá často do introverze. Že inteligence může ovlivnit extroverzi do introverze.
Pokud tam k tomu píše více a vysvětluje to, tak to mě zajímá a proč a příklady.
Možná to nevysvětluje a píše to jako holý fakt asi podle nějakého výzkumu?

Koukám, že je nás hodně Já momentálně (už 4 měsíce) řeším docela velký problém - snažím se sehnat práci, ale na skoro každým pohovoru mi řeknou "vy jste taková tichá", tak se jim snažím vysvětlit, že je to jen nervozita a že až budu v kolektivu a ty lidi poznám trochu líp, tak tichá nebudu - což je pravda. Což mě přivádí k otázce na vás - jaká práce se pro klidnou tichou holku (23) hodí? Vystudovala jsem sice management cestovního ruchu a v cestovce bych ráda dělala, ale bez známých se do žádné nedostanu. Dělala jsem prodavačku oblečení, ale to mě teda nebavilo, každopádně jsem nejdřív 2 měsíce obcházela pohovory na prodavačky, pak mi říkal přítel, že se na to nehodím (má pravdu), tak jsem začala reagovat na pozice asistentek, ale zas - "vy jste taková tichá". Co třeba vy ostatní tiché děláte?

Reaguji na Madona:
To bude asi tím, že čím je člověk inteligentnější, tím míň ho baví mlít o blbostech.
Já jsem třeba normálně taky docela tichá, ale jakmile se s někým mám o čem bavit, tak jsem neskutečně ukecaná. Problém je, že když pominu hovory typu "škola/práce je na nic" apod. "co novýho" tak s většinou lidí prostě nemám co rozebírat, protože mám pocit, že život některejch lidí se omezuje jen na tyto oblasti (případně ještě, co dávali ve zprávách). Naopak, ráda se bavím s někým, kdo něco zajímavého dělá, ať profesně nebo jako koníček - ani mi to nemusí být nějak blízké, aspoň se něco nového dozvím.

Reaguji na Nico_T:
Problém je, že extroverti nemají introverty moc rádi a vzhledem k převaze extrovertů ve společnosti, je to na pracovním trhu docela problém.
Jediný vhodný zaměstnání mi přijde archivářka, vědec/laborant. Možná uklízečka
Z osobní zkušenosti bych ti doporučila zkusit naopak hodně extrovertní zaměstnání, ať se otrkáš. Já na SŠ dělala brigády typu hosteska, tazatel - tj. přímé oslovování lidí. Hlavní důvodem bylo teda, že z brigád to bylo nejlépe placené a taky hrdost "není nic co bych nezvládla". Říkala jsem si, že je to práce a nemluvím sama za sebe, až jsem koukala jak mi "huba mele", velkou motivací mi bylo vidět, že to chování má svoje výsledky, že to zkrátka jde. V soukromí jsem pořád spíš introvert, ale pracovně extrovert (v podstatě pořád dělám s lidma, takže musím)

taky mne to napadlo...

hřčž

Reaguji na daty: já jsem kariéristka, tak ta archivářka, uklizečka asi nebude to pravý=D Ale asi máš pravdu, budu se muset otrkat, nebát se mluvit nahlas nebo vlastně mluvit vůbec. Hostesku asi zkusím a budu dál hledat asi ty asistentky.. Líbí se mi to tvoje "v soukromí introvert, v práci extrovert" - to by mohlo fungovat

uklízečka...

Ale máš pravdu, otrkání je možné. Mám to podobně - taky jsem si jako studentka brigádně vybírala dobře placené brigády a ty byly často o komunikaci.
Ale nešla bych úplně proti sobě - jakmile by mi bylo něco hodně nepříjemné, chodila bych domů vycucnutá, tak bych tam nevydržela.
Jeee, vzpomněla jsem si na jednu situaci, kdy mi v jedné práci pán (nic ve zlém, podle mne s menším IQ) vyčítal, že jsem málo komunikativní (s ním ale opravdu nebylo o čem! ) a poučoval mě, že si mám najít nějaké téma, na které bych byla schopná komunikovat... ten den jsem byla nevyspalá, před menzes.... takže jsem na něj vyjela, ať se stará sám o sebe. Kolegyně, která se mnou do té doby kromě pozdravu moc nemluvila, se hned jak odešel rozpovídala, že to je blb... a pak jsme jely jak kafemlýnky (o cestování atd) až na nás zdálky ten kolega zíral. Na konci směny jsem se mu omluvila, že jsem to tak nemyslela a naštěstí to vzal.
Jinak jsem jeden čas pracovala jako prodavačka a kupodivu mi to extrémně nevadilo, protože jsem o prodávaném zboží něco věděla, mohla poradit a se zákazníky jsem lehko našla společnou řeč. No a když občas s nějakým xy ne, tak to byla pořád menšina, naštěstí. Po práci jsem pak už ale hledala spíš klídek.

funguje (teda může fungovat)!

Reaguji na Nico_T:
Nechtěla jsem ti říct, že máš dělat uklízečku. Jenže zaměstnání, který by svojí podstatou byla vhodná vyloženě pro introverty, tak těch moc není, skoro všude musíš makat s lidma (ať už přímo se zákazníky nebo v týmu), musíš se umět prodat a prosadit se. A to platí i na tom pohovoru - asistentka musí zvedat telefony, organizovat, někde jednat z klienty - což tichá osoba na to nevypadá jako nejlepší kandidát (co na tom, že podle mě introverti mají mnohem lepší organizační schopnosti i lépe zvládají stres, tomu nikdo nevěří, dokud je o tom nepřesvědčíš)

Tu hostesku klidně zkus, případně i nějaký promo - ochutnávky apod. (tam ale pozor, často se z inzerátů vyloupne D2D, to bych nebrala, je to placené od prodejů a má to spoustu jiných nevýhod) Třeba ty ochutnávky mají strašnou výhodu, že tam člověk na sobě vidí pěknej progres, když se snažíš, tak máš brzo lepší prodeje než zaběhlé hostesky, které už jsou trošku vycucané z tý práce (nedá se to dělat furt, člověk po nějaký době ztratí elán a chuť a už to nejde tak dobře). Pro mě to bylo opravdu motivační.
Navíc se naučíš pěkně mluvit, plynule a nahlas, artikulovat a to se taky neztratí.

Holky, přidávám se, jsem taky introvert (temperamentem melancholik) a poslední dobou si čím dál víc uvědomuji, jaké potíže mi moje povaha dělá v zaměstnání. Jsou tam ve většině extroverti, někteří zbytečně rýpaví a "ostrovtipní". Přiznávám, že v komunikaci s nimi selhávám a moje sebevědomí je v tu chvíli na nule, ačkoli na ostatní působím prý namyšleně. Svou práci miluju, ale nemůžu to říct o některých dalších zaměstnancích, se kterými jsem během dne často ve styku.

Vidím u sebe ale pokrok, předtím jsem se často trápila tím, že se nedovedu zapojit do většího kolektivu, dnes si kolikrát v duchu říkám "o čem to zas mele/melou". Navenek reaguji stejně - většinou pokrčením ramen, jelikož na to kolikrát fakt nemám co říct, ale už mě to tolik neužírá. Což je ale dost špatné pro pracovní vztahy.

Jsem ráda, že jsem našla toto téma, stáhla jsem si doporučovanou knížku od Marti Laney Jste introvert, přečetla jsem ji jedním dechem a je opravdu super, jako by to bylo psané o mně Odmala jsem si o sobě na základě reakcí okolí myslela, že jsem jiná a divná a hurá, nejsem, jsem jenom introvert, ačkoli přiznám, že bych byla mnohem raději extravert, protože mi přijde, že mají opravdu všechno jednodušší a hlavně nejsou pořád tolik unavení Kolísání energie a pocit vyšťavenosti, když jsem mezi lidma, to mi opravdu vadí a ráda bych to zvládala líp. Taky bych si ráda zlepšila komunikaci, protože občas mi fakt přijde, že na "ostrovtipné" poznámky (převážně v práci) nedokážu zareagovat jinak než přitroublým úsměvem a nenapadne mě vůbec nic jako odpověď a pak mám dojem, že si o mně dotyční musí myslet, že jsem natvrdlá. Na druhou stranu "mezi svými" (partner, blízcí přátelé) si myslím, že jsem komunikativní obstojně, ale neumím to přenést i do společnosti, kde znám lidi vůbec nebo málo. Jako zaměstnání nevím co by bylo nejvhodnější, pro mě asi být nějaká umělkyně, třeba malířka nebo prostě něco tvořit doma... a to bych patrně zahynula hlady

Zdravím ostatní introverty potýkám se s tímhle "omezením" taky, ale před časem jsem si řekla, že se kvůli tomu nebudu litovat a tak se s tím snažím smiřovat a žít tak, aby to mé introvertní povaze vyhovovalo a byla spokojená. Hodně mi pomáhá i četba knih na tohle téma.

Chtěla bych se s Vámi podělit o zářný příklad toho, jak ostatní - zejména extraverti - nás introverty nechápou. Na oslavě kamarádových narozenin tam jedna velmi (velmi velmi velmi...) extrovertní holčina, které je vždycky všude plno a musí na sebe strhávat pozornost, vyprávěla o své kamarádce, která je (z mého pohledu) více introvertní a nechtěla s ní jít jeden večer někam na párty, protože "neměla náladu na lidi". A hned tam tu kamarádku označovala za "divnou" a zdechlou a že ONA ještě teda NIKDY nezažila, aby neměla na lidi náladu. No prostě jsem na to zírala s otevřenou pusou...jak je hned člověk odsuzovaný, když, když je klidnější typ :-/