Je zlé být introvert?

Jsem taky introvert. Když jsem třeba s jedním člověkem, např kamarádkou tak se bavím pořád ale jakmile by se k nám někdo nebo více lidí přidalo tak končím. Mám to takhle třeba i když mám fakt problém, raději to držím v sobě a tak si o tom přemýšlím a hledám řešení než abych s tím někoho jiného zatěžovala.

přesně, přesně. Tohle nesnáším

to znám.
Jakmile jsem měla práci, kde bylo hodně lidí, pak jsem po práci toužila po klidu na zrelaxování. No a jakmile se mi ho nedostalo (spolubydlení - sdílení pokoje), tak jsem skoro lezla po stropě.
U mne se introvertnost projevuje hodně podle nálady. Nebo i podle toho jak se kde "uvedu", jak mě někde vezme nový kolektiv. Myslím, že je to užitečné - nemám potřebu se otvírat lidem, kteří nemají rádi nebo jen naoko. V několika posledních pracích by mě asi nikdo na introverta netipoval, jenže to bylo tím, že jsem si tam vždy alespoň s jedním člověkem sedla a dalo se komukovat o něčem co mě zajímalo. Kdyby ne, tak bych na komunikaci neměla náladu.

A asi jako všichni introverti nemám ráda překvapení typu "za hodinu přijede návštěva". Těším se totiž třeba na klidné odpoledne s knížkou a není mi po chuti měnit plány - samozřejmě chuť se mění i podle druhu návštěvy, ale obecně mi taková překvapení zvedají tlak. A ani nejsem typická hostitelka, pokdu nejde o dobré známé.

Díky za tip na knížku!

Není to "zlé", může to být super Introverti mají spoustu kladných vlastností a jsou stejně "užiteční" jako extroverti, vůbec se nemusí stydět a být nekomunkativní, jak se o nich traduje...Pokud se tím, že je introvert někdo trápí, sežente si kvalitní literaturu, která vám pomůže najít své silné stránky a zároveň poukáže na slabé stránky extrovertů - a věřte, že jich mají dost, to jako typický extrovert mohu potvrdit...

Hlásí se další introvert! Myslela jsem si že jsem divná když mezi cizíma lidma nedokážu pořádně mluvit, protože nikoho takovýho jako jsem já ve svém okolí neznam, ale tímle jste mě teda potěšily jsem ráda že nejsem sama na začátku srpna jsem nastoupila na praxi a pořád se mě ptaj proč jsem zamlklá a že jsem smutná přitom to neni pravda no znáte to Jsou tam i mladý jenom o pár let starší než já co si spolu normálně povídaj, vtipkujou a já tam za celou dobu řeknu jenom chcete s něčim pomoct a pak jenom přikyvuju a říkam jo ... připadam si jak z jiný planety co já jsem se kvůly tomu jaká jsem nabrečela... moje nejčastěšjí myšlenka za poslední 4 roky je : o čem mam mluvit? mam pocit že se z toho jednou zbláznim...

Taky se přidávám do klubu, tahle diskuze je skvělá Jsem ještě relativně mladá - 19 let a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem prostě taková, jaká jsem. Dlouho jsem si myslela, že jsem divná, neumím se bavit, chtěla to změnit. Ale teď už vím, že je to prostě součást mě Jsem introvert, taky spoustu času trávím nejraději doma, sama v pokoji se svými zájmy. Milionkrát jsem ve společnosti slyšela "Ty jsi nějaká tichá, že? A ty toho moc nenamluvíš." V těch chvílích se vždycky cítím příšerně. Možná proto ani do společnosti moc nechodím. Lidé v mém věku chodí každý víkend "pařit", ale mě to stačí opravdu vyjímečně. A když už vyjímečně jdu, tak ne vždy si to užívám. Jak už některé z vás zmiňovali, jaksik ze mě lidé asi taky vysávají energii. Ale občas i tu společnost potřebuju. S blízkými lidmi je to samozřejmě všechno mnohem lepší. Ti mě znají a já znám je. Ale taky si od nich potřebuji po nějaké době odpočinout Nevětší problém v tomto vidím asi v tom najít si partnera. Moc vztahů jsem neměla, na randejdu tak jednou za půl roku, když se s někým náhodou seznámím.

Také děkuji za tip na knížku, už ji stahuji z uložto a jsem na ni opravdu zvědavá

Přesně tak Mám teď novou brigádu - vlastně je to skoro vysněná práce v oboru, který mi je opravdu blízký (fitness). A vedení si zrovna nedávn stěžovalo, že málo komunikuji s klietkami Když já prostě neumím k cizímu člověku přijít a začít si povídat. Naštěstí se občas najdou i ty upovídané klientky, se kterýma to pak jde samo

Taky se přidávám... Mám to úplně stejně - s jedním člověkem si v pohodě popovídám, ale pokud jich je víc, tak konec. Abych pravdu řekla, už to ani neřeším. Pokud si s někým nesednu, tak se nějak převratně nesnažím mlít o čemkoliv (televize, počasí) jen proto, aby nebylo hloupé ticho. Samozřejmě ale pokud se najde rozumné téma nebo se mě někdo na něco zeptá, moc ráda odpovím a snažím se to nějakým způsobem rozvést, abych mluvila aspoň chviličku a nebyla za nemluvku.

Tohle je jediná věc, která mě strašně mrzí - že působím namyšleně a přehnaně sebevědomě. Vždycky se snažím alespoň usmívat, abych nevypadala jako náfuka...jenže usmívat se celý večer jak jojo taky není žádná paráda...

Přesně tak. Taktéž nesnáším tyhle "rychloakce" a dokážu být potom tak protivná a odporná, že návštěva kolikrát možná i lituje, že vůbec přišla. Plus ještě není uklizeno, není nic nachystáno, nejsem nalíčená...ne ne ne, buď ohlásit předem, nebo nic.

to znám
Dlouho mi lidi říkali, že se mračím a když jsem se začala usmívat, tak co se zas furt usmívám.... Dneska mi je to fuk, spíš se usmívám, ale ne vždy. Umím být i dost nepříjemná když jsem unavená apod.

Já taky. Jednou (takové pohodové odpoledne ) jsem otevřela dveře bytu s tím, že si asi spolubydlící zapomněl klíče... a tam stála bývalka přítele, že přijela na víkend... myslím, že můj výraz do smrti nezapomene.... Ale dá se mi divit?

No páni, to bych asi vraždila

Jinak rychloakce taky moc nemusím. Nejradši vím o všem předem, ať se na to můžu připravdit

Jinak jsem si stáhla tu knížku Jste introvert a už mám za sebou přes 60 stránek. Vážně je dost dobrá, úplně se v tom všem vidím a zpětně si uvědomuji hodně věcí. Myslím, že může i v mnohém nám introvertům pomoci

Nemyslím, že je to špatné, proč by mělo? Jen si často okolí myslí, že introverti jsou namyšlení lidé, což není pravda. Já bych se mezi ně taky zařadila, nevadí mi oslovit cizí lidi, když něco potřebuju atd, ale často se cítím mezi cizími lidmi nesvá, nevyhledávám místa, kde už jsou sehrané "party". Mám ráda svůj klid a pohodlí, na druhou stranu mi nedělá problém se třeba odvázat někde v klubu (v rámci slušnosti ovšem), ale s lidmi, které znám. Moc dobře nechápu typy lidí, kteří se baví se všemi, všem navykládají všechno atp.

Připojuji se do klubu introvertů..že jsem "jiná" jsem si všimla již dávno, trápilo mě to, ale už jsem se s tím smířila. Mám to přesně jako vy. Ve své partě se cítím dobře (i když někdy ani tam ne, záleží jaký mám den) a pokud jsem ve společnosti cizých lidí, tak jsem hodně nesvá..nemám ráda překvapení..každopádně pokud vím, že mám jít do společnosti, kde třeba pár lidí neznám, tak se na to snažím psych. připravit-říkám si, že o nic nejde a snažím se být v pohodě. Rozhodně se takovým situacím nesnažím vyhýbat neboť to není řešení. Za svoji introvertnost se nestydím, myslím, že všichni kdo mě znají si již na to zvykli a mají mě rádi...všechno má svoje pro a proti..

já to samé - jak mi někdo "nevoní", tak je to boj donutit se s ním komunikovat.
Doma mi to taky vyčítali, ale pak si zvykli. Hlavně často došlo na má slova, protože mám dost dobrou intuici - většinou poznám prospěcháře, neupřímné lidi... Docela se to hodí.

Mám to stejně. Kolikrát jsem si už říkala, že se hecnu a budu komunikovat, ale už po pár hodinách jsem z toho tak vyčerpaná, že se opět stáhnu do kouta.